Na počátku byl obyčejný kufřík. Jeden z milionu předmětů, které si budoucí vězni přivezli s sebou do koncentračního tábora. Díky nápisu na jeho přední straně byla identifikována jeho majitelka.

V roce 2000 v muzeu v japonském Tokiu tamní koordinátorku Fumiko Išioka kufřík zaujal a rozhodla se vypátrat, kdo byla Hana Brady, odkud pocházela a co všechno prožila.

Pátrání bylo zdlouhavé, její vytrvalost byla ale nakonec korunována úspěchem. Díky ní se podařilo zrekonstruovat příběh dívky, která se nevrátila. Příběh, který začíná ve třicátých letech minulého století v Novém Městě na Moravě a končí v roce 1944 v Osvětimi.

Hana žila šťastně s rodiči a bratrem Jiřím v domě číslo 13 na Vratislavově náměstí. Ale jen do roku 1939, kdy přišla druhá světová válka a spolu s ní odsun Židů do koncentračních táborů.

První uvězněnou byla matka Hany a Jiřího. O rok později ji následoval otec a v roce 1942 byly do Terezína poslány transportem i obě děti. Terezín byl ale jen první zastávkou a jakkoliv se jim to v počáteční chvíli nezdálo, tou méně bolavou a hroznou. Budoucnost jim připravila něco daleko horšího – transport do Osvětimi, který je nadobro rozdělil.

Jiří byl zařazen do transportu jako první a 23. října 1944 se tam dostala i Hanička. Její první kroky směřovaly přímo do plynové komory. Den jejího příjezdu se stal i dnem její smrti. Bylo jí pouhých třináct let. Jiří přežil i další transporty. Zpět do Nového Města se vrátil v polovině května 1945. Z celé rodiny přežil jako jediný.

Kniha byla přeložena do více než tří desítek světových jazyků. S příběhem dívky, která se nevrátila, se seznamují děti v mnoha zemích světa. Hana Brady se vždycky toužila stát učitelkou a nakonec se jí to povedlo. Učí miliony dětí, všechny ty, kteří si knihu Hanin kufřík přečtou.