Expedici Račín 84 je 28 let

V únoru roku 1984 jsme se rozhodli objevit novou cestu, která by, sjízdná na lyžích, spojila co nejvíce hospod v okolí Velkého Dářka. Byli jsme čtyři:

Bohuslav Procházka Vítězský – vůdce výpravy, průzkumník a navigátor

Bohuslav Max Polánský – ubytovací a zásobovací důstojník

ak. mal. František Janák – vědecký a dokumentační pracovník

ing. Antonín Stibůrek – politickovýchovný pracovník

Antonín Stibůrek měl vyjít později opačným směrem, setkat se s námi v hotelu na Račíně a zajistit bezpečný návrat do Radostína.Několikadenní přípravu vedl pan Karel Procházka a probíhala v jeho restauraci v Radostíně. Měl bohaté zkušenosti s účastníky všemožných výprav konaných za různých režimů a znal dobře jejich úskalí. Večer před expedicí nás pečlivě a svědomitě, jak jen on to uměl, připravil. Ráno s lyžemi na nohou, posilněni originálním nápojem pana Procházky a důvěrou občanů Radostína, jsme vyrazili plni odhodlání najít novou cestu. Složení nápoje pana Procházky – Hotela zůstalo bohudík jeho tajemstvím.

Díky výborné přípravě a nevšednímu talentu všech členů výpravy nalézat hospody, jsme ideální cestu na Račín nalezli. Antonína Stibůrka taky. Po šťastném setkání jsme začali samou radostí zpívat, nejprve pijácké písně, potom milostné a nakonec válečné. Posilněni zpěvem a s chorálem „ Až já pojedu přes ten les“ na rtech jsme se vydali úvozem podle plotů račínských chalup do Radostína.

Když jsme dojeli na místa, kde stával stoh, přihnala se noc temná s neprůhlednou mlhou a kolem nás byl široký prostor a pusto. Začali jsme padat. Když jsme šli za sebou, padali jsme v řadě za sebou, když vedle sebe, padali jsme na jednoho a jeden na všechny. Ztratili jsme pojem o čase. Po tomto poli jsme chodili pořád dokola a nemohli najít les. Stopy, které po nás zůstali, vyvolaly později dohady o návštěvě mimozemšťanů, nebo řádění divokých prasat. Když se nám po obrovském úsilí podařilo dostat do lesa, Bohouš Vítězský řekl: „ Nevím, kde jsme.“ a nevěděl to nikdo z nás, protože jsme byli úplně v neznámém lese. Pověstný orientační čich navigátora a vůdce výpravy v této kritické chvíli úplně zklamal. Osudovou ztrátu čichu lze připsat nesprávné volbě silně aromatického fernetu jako hlavní složce speciálně připravené diety.

Jak dlouho jsem šli nevíme, ale stal se zázrak, přímo za námi se zjevily jako andělé dvě postavy.Dívka s chlapcem nás vyvedli z lesa a náš navigátor zvolal: „ Už vím, kde jsme.“ a byli jsme na Račíně nedaleko hospody.

Bohouš Vítězský a Tonda Stibůrek se okamžitě vydali po známé trase do Radostína. Další členové expedice vyzkoušeli další možnost návratu a to taxislužbou ze Žďáru nad Sázavou. Všichni jsme se sešli u pana Karla Procházky v radostínské hospodě.

Na oslavu této historické události se přeživší otcové zakladatelé rozhodli uspořádat v roce 1985 první lyžařský závod, jehož vítězem se pak málokdy stal ten, kdo do cíle dorazil jako první. Ba naopak, právě ti nejposlednější z posledních dobíhajících, z posledních sil v mrazu a temnotách, do cíle podávali nejlepší důkaz nezlomnosti a hrdinství, které tak poprvé krásně vykvetlo v osobách otců zakladatelů.

Zakladatelé si záhy uvědomili, že pořádání masových běhů bez povolení stranických a vládních orgánů by se jim také nemuselo, jednoho krásného radostínského dne, vyplatit. A tak se organizací Expedic ujala místní organizace čackých radostínských hasičů, v čele s neohroženým náčelníkem bratrem Bačkovským, který už bohužel není mezi námi. Dlouholetá patronace hasičského sboru měla blahodárný vliv na udržení tradice a další rozkvět expediční činnosti. Budiž jim za to věčná sláva a vděk!

Obrovský a neutuchající zájem obyvatelstva, který vytrval celých dvacet let trvání závodu, byla odhalena k tomuto výročí pamětní deska Expedice Račín 84 a rovněž na račínské pláni, v místě, kde otcové zakladatelé bojovali o holý život, odhalena kamenná mohyla, kterou vlastním nákladem v potu a krvi vztyčili.

Nemohu zde vyjmenovat všechny, kteří se zasloužili o memoriál, a tak mi dovolte, abych vzpomněl na toho nejhlavnějšího a to Karla Procházku, majitele restaurace v Radostíně, po kterém dostal memoriál název, a který jasnozřivě věděl, že do hospody na lyžích přijede více lidí něž odjede.

Letos již po 28. putujeme po této cestě a to jen dokazuje, jak byla správně zvolena. Děkujeme všem těm stovkám účastníků, kteří za každého počasí poznali její krásu i úskalí, mnohé naučila hrdinství, skromnosti, odvaze, vzájemné pomoci a pokoře. Bez vaší účasti by nebyl memoriál tím, čím je dnes.

Otcové zakladatelé (zdroj: http://www.radostin.cz/expedice-racin)