Soňa DudkováZdroj: Úsměváčci

„Chceme děti i jejich rodiče zapojit do dění, propojit svět zdravých a handicapovaných,“ popisuje cíl Úsměváčků zakladatelka spolku.

Byla v Bystřici před vznikem Úsměváčků nějaká podobná organizace, která by sdružovala rodiny s handicapovanými dětmi?
V době, kdy má dcera Nikola končila na místní speciální škole, nebyla v Bystřici žádná podobná instituce, kam by se mohla chodit bavit s ostatními podobně handicapovanými dětmi. Ani stacionář, ani žádná návazná škola, kterou by mohla navštěvovat. Z tohoto důvodu jsme museli každý den dojíždět do praktické školy ve Žďáře nad Sázavou. Právě tam jsme narazili na celorepublikovou organizaci Asociace rodičů a přátel zdravotně postižených dětí – klub Úsměv. Žďár je ale pro nás Bystřičáky trochu daleko, navíc cestovat pravidelně s handicapovaným dítětem není moc jednoduché. Chtěla jsem, aby se děti i rodiče mohli někde scházet přímo tady, v Bystřici.

Tak vznikli bystřičtí Úsměváčci?
Původně jsme vznikli pod žďárskou organizací Úsměv. Nechtěla jsem se hned vrhat do vytváření vlastní organizace, takže jsme fungovali pod záštitou Úsměvu jako jeho pobočka. To trvalo asi půl roku. Byli jsme hned od začátku hodně aktivní, každý týden jsme něco podnikali. A tak se nakonec stalo, že jsme si s dalšími dvěma maminkami řekly, že založíme vlastní občanské sdružení. Dětem jsem vždy říkala, že jsou moji úsměváčci a to nám zůstalo. Dne 27. 2. 2012 vznikli Úsměváčci – PDRP (postižené děti, rodiče a přátelé).

Jaká byla reakce vedení města?
Město nám hned od začátku vyšlo velmi vstříc. Nejen tím, že jsme mohli používat klubovnu v domě s pečovatelskou službou, ale i finančními příspěvky nebo poskytnutím prostor pro naše akce. Rozhodně si nijak nemůžu stěžovat na nedostatek podpory. Bez ní, by se nám nepodařilo takto fungovat. Podporu města bych nazvala podanou rukou, která přišla a stále přichází v pravou chvíli.

Působíte stále na stejném místě, nebo se Úsměváčci museli za dobu své existence již stěhovat?
Ze začátku jsme působili v prostorách domu s pečovatelskou službou. Ty jsme ale využívali s ostatními organizacemi a nemohli jsme tam mít nějakou stálou výzdobu či zařízení, které děti potřebují. Klubovnu jsme vždy museli opustit ve stejném stavu, v jakém byla předtím. Toto řešení tak pro nás nebylo moc ideální. Začali jsme tedy hledat pro naši činnost jinou klubovnu. Nakonec jsme se zabydleli v prostorách na Masarykově náměstí číslo popisné 46.

Pamatujete si na první schůzku vašeho bystřického sdružení?
Na první schůzce Úsměváčků jsem se bála, že v klubovně budu sedět sama. Bylo pro mne milým překvapením, když jsem viděla, kolik rodin s postiženými dětmi přišlo. Už na první schůzce jsme v podstatě zaplnili celou klubovnu.

Jak se o vás rodiny s handicapovanými dětmi většinou dozvídají?
Z inforočenky města, našich stránek a často od místních lidí. Navíc mezi rodinami s postiženými dětmi se takové informace rychle šíří. Nedávno k nám začala docházet nová maminka, a ta se o nás dozvěděla docela netradiční cestou. Pro své členy organizujeme vyjížďky na koních, takzvanou hipoterapii. Ona sama se svou dcerkou také začala chodit na hipoterapii na stejné místo a tam se od majitelů dozvěděla o našem spolku.

Kdo všechno může váš spolek navštívit?
Do naší klubovny se může přijít podívat kdokoliv. Nikdy jsem nechtěla, aby byli Úsměváčci uzavřeným světem. Nechci, aby byly rodiny s handicapovanými dětmi nějak vyloučeny z normálního světa, chci je zapojovat do všeobecného dění.

Vybíráte od členů nějaké příspěvky či poplatky?
Vím, jak může být péče o postižené dítě zatěžující, nejen fyzicky a psychicky, ale i finančně. Proto jsme se rozhodli, že žádné členské příspěvky v Úsměváčcích vybírat nebudeme. Svou činnost financujeme z příspěvku města na činnost, darů fyzických i právnických osob, z výtěžku benefičních akcí, ze sbírek nebo se na cokoliv potřebné společně složíme. To se ale stává jen nárazově. Chtěla bych touto cestou poděkovat za adventní sbírky gymnáziu a ZŠ TGM Bystřice nad Pernštejnem, za sbírku na podporu neziskových organizací ČCE a všem soukromým osobám i podnikatelům za jejich dary na naši činnost.

Finančně vás může podpořit kdokoliv?
Ano. Může zaslat jakoukoliv částku na náš bankovní účet, jeho číslo lze nalézt na našich webových stránkách. A pokud nemůžete přispět penězi, uvítáme i věci, které už nevyužijete a my je zpracujeme, například zbytky vln, pastelky a jiné potřeby. Nebo za námi přijďte a pomozte nám s organizací jako jeden z asistentů

Jaké společné akce jste již spolu s Úsměváčky zažila?
S Úsměváčky jsme již uspořádali mnoho akcí. První byl benefiční koncert, který pro nás zorganizovala Lenka Macháčková. Úžasná byla také pohádková módní přehlídka. Skvělý zážitek byla i společná noc v Zoo Jihlava. Dětem se tam moc líbilo. Pořádáme také akci s názvem 1, 2, 3… Rodina, kterou organizujeme spolu se spolkem pro pěstounské rodiny. Zapojujeme se do adventních dílen na Vánočním koledování, vystupujeme pro babičky a dědečky na jejich akcích. Zapojujeme se do příprav Dne dětí malováním na obličej. Chceme, aby Úsměváčci byli vidět. Handicapované děti by měly být součástí našich životů a ne sedět zavřené doma.

Komunikujete i s dalšími místními organizacemi?
Snažíme se být v kontaktu s dalšími místními spolky a organizacemi, například spolupracujeme i s místní evangelickou farností. Také s ochotníky z Novoměstska, kteří pro nás minulý rok odehráli benefiční představení Jak utopit dr. Mráčka. Oporu jsme ale nalezli i u místních škol.

Na jakou událost zvlášť ráda vzpomínáte?
Řekla bych, že na všechny, každá měla své malé kouzlo. Tak třeba ta poslední. Před nedávnem jsme vystupovali na plese v Pikárci. Měli jsme v plánu, že vystoupíme kolem 21. hodiny a pojedeme domů. Do Bystřice jsme se vrátili ale mnohem později. Užili jsme si tam mnoho legrace, nikomu se nechtělo domů.

Co vás k práci s handicapovanými dětmi vedlo?
Důvodem byla z velké části moje dcera Nikol. Ale nejen ona. Trápilo mě, že po škole tady pro Niku a ostatní postižené děti nebylo vlastně nic, mohly zůstat sedět doma nebo jsme je mohli dát do ústavu nebo týdenního stacionáře. A taky jsem chtěla trošku změnit pohled a reakce na postižené. Podle mě je to jen strach z neznámého stavu a lítost. Ale tyhle děti nepotřebují lítost, potřebují, aby je člověk bral takové, jaké jsou a pomohl jim rozkvést.

Poštolka obecná, ilustrační foto
Nemocniční pavilon čekající na demolici přilákal pár poštolek

Změní narození handicapovaného dítěte hodně fungování rodiny?
Rozhodně. Když se vám narodí handicapované dítě, postupně ztratíte některé přátele, zůstanou jen ti nejvěrnější. Nejdůležitější je samozřejmě podpora rodiny, ale i tam se často objeví problém. V některých situacích se ostatní členové rodiny mohou takového dítěte bát, neví, jak se k němu chovat, jak k němu přistupovat. Ale to vše se dá vysvětlováním a zkušenostmi překonat. U nás rodina fungovala úplně perfektně. Je to pro rodinu velmi náročné, musíte být připraveni skoro na všechno. Dítěti se musíte trpělivě věnovat a hlídat jeho zdravotní stav. Automaticky hledáte podporu a radu i u ostatních rodičů v podobné situaci. Oni se pro vás stanou novým okruhem přátel.

Bystřická organizace Úsměváčci sdružuje handicapované děti, jejich rodiče a přátele. Cílem sdružení je propojení světa handicapovaných a zdravých. Společně se schází na kreativních schůzkách, plavání, hipoterapii a dalších akcích. Organizace vznikla v roce 2012, klubovna nyní sídlí na adrese Masarykovo náměstí č. p. 46. Ve vedení sdružení stojí Soňa Dudková, Dagmar Zichová a Soňa Burešová.

Jak podle vás místní Úsměváčky vnímají?
Je skvělé vidět, jak se postupně přístup lidí mění. Například se pravidelně zapojujeme do akce s názvem: 72 hodin Ruku na to. První rok jsme lidem na náměstí rozdávali malované úsměvy. Z počátku byli obdarovaní trochu nervózní, vlastně Úsměváčky ještě neznali a teď se na ně „vrhla“ banda postižených dětí a něco jim nabízela. Automaticky vytahovali peněženku, že po nich budeme chtít příspěvek. My ale na oplátku nechtěli nic, jen jejich úsměv a oni nám ho rádi dali. Samozřejmě, občas se stalo, že nás dopředu někdo bezmyšlenkovitě odmítl a odešel. Děti z toho byly trochu vykolejené. Bohužel, i to se občas stává. Odmítnutí může být pro tyto děti často bolestnější, než si dotyčný člověk vůbec uvědomuje. Setkávám se s lidmi, kteří říkají: Já na to nemám, nedokázal bych být s postiženými dětmi. Umím to pochopit. Na druhou stranu jsou však lidé, kteří chtějí pomoci, kteří nám v Úsměváčcích pomáhají jako asistenti a těm jsem moc vděčná, darují nám totiž část svého života.

Myslíte si, že se Úsměváčci již v Bystřici dostatečně zabydleli?
Rozhodně. První rok existence Úsměváčků jsem jim věnovala opravdu hodně času a energie, ne že by to teď bylo méně. Obcházela jsem školy i místní podnikatele. Chtěla jsem jim naši organizaci představit, dostat se do místního povědomí. A toto úsilí se nám samozřejmě postupem času vrací. Řekla bych, že Úsměváčci si jako organizace již žijí vlastním životem. Například se stává, že na náš účet z ničeho nic přijde nějaký příspěvek, bez toho aniž bychom pořádali jakoukoliv benefiční akci či sbírku. Nebo nám lidé donesou materiál, který už nepotřebují na naše dílničky. Místní už nás znají, vědí, co děláme a jak, a tak nám z vlastní vůle pomůžou. A to mi dělá velkou radost.

V současnosti je velmi diskutovaným tématem inkluze. Jaký je váš názor?
Jako rodič mohu povyprávět, co jsme prožili s dcerou Nikou. Ta původně nastoupila do první třídy základní školy Nádražní s osobní asistentkou. Bylo to velmi náročné období, Nika se musela učit mnohem víc než ostatní děti a vše jí šlo velmi pomalu. Po čase jsme se však s její třídní učitelkou a lékaři shodli, že kdyby Nika zůstala na této škole, bylo by to pro všechny jen trápení. Když přestoupila na speciální školu, úplně nám rozkvetla. Je tam zcela jiná atmosféra, jen pár dalších žáků a učitelé se dětem mohou věnovat mnohem intenzivněji. Nejsem proti, aby handicapované děti studovali na běžných školách. Rodiče, lékaři a pedagogové musí ale rozhodnout, zda to dítě opravdu zvládne, zda dokáže udržet s ostatními tempo, třeba i s pomocí asistenta a individuálního plánu. Je skvělé, že handicapované děti mají tu možnost zvolit si studium na běžné základní škole, ale nelze do těchto škol umístit všechny postižené děti. Speciální školy pro ně, podle mě, musí fungovat i nadále.

PAVLÍNA ZICHOVÁ