Pět a půl století starou knihu letos vydalo litvínovské nakladatelství Dialog s ilustracemi Romana Zadáka. Český překlad z roku 1687 upravil Jiří Linhart.

Autor papežem

Studii Historia Bohemica Enea Silvio sepsal od června do srpna roku 1458 v lázních ve Viterbu, kde si léčil dnu. Jen co dopsal, 19. srpna, ho vatikánské konkláve představilo světu jako papeže Pia II. Do češtiny byla Historie česká poprvé dost neobratně přeložena v roce 1487 knězem Janem Húskou. V roce 1510 se textu ujal překladatel a tiskař Mikuláš Konáč z Hodíškova u Ostrova nad Oslavou v okrese Žďár nad Sázavou. „Jeho překlad je dokonalým příkladem toho, jak lze tlumočit nejen z jednoho jazyka do druhého, ale i z jedné politické pozice do druhé. Konáč pečlivě očistil text od všech nadávek Čechům a husitům, takže z jeho rukou vyšlo zcela nové dílo”, hodnotí dějepisci.

Z celkových dvaasedmdesáti kapitol je husitské době věnováno sedmatřicet. Prominent římské kurie si nebere servítky. Všechny zmínky o husitech doprovázejí hanlivé přídomky. Kacíři vůbec a Češi zvláště jsou líčeni jako sprostá holota, opilci, zloději, lháři a vrazi. „Na druhou stranu je pod povrchem této averze cítit jakýsi skrytý obdiv, který autor chová vůči zatvrzelým kacířům a jejich vojenským úspěchům. Zvláště postava Jana Žižky ve své téměř démonické obludnosti budí respekt a Historie česká se tím stává dvojsečnou zbraní. Na jednu stranu si vysloužila tvrdé odsudky českých čtenářů, počínaje humanisty 16. století až po současné historiky, na druhou stranu zprostředkovala světu husitský mýtus a z Jana Žižky udělala neporaženého hrdinu”, komentuje knihu F. Šmahel.

Mezi českými městy, která italskému kardinálovi stála za pozornost, se mimo jiné řadí Německý Brod, a „též počítáme-li ji k Čechám, Jihlava”. Když popisuje české toky, jmenuje na prvním místě Vltavu a dodává, že tato řeka „za sebou vleče Sázavu”. Popravu Mistra Jana Husa v Kostnici Piccolomini považuje za „nutné useknutí shnilých údů církve, které nemohly být zachráněny by nekazily ostatní tělo”. Zvláštní pozornost věnuje Žižkovi, který byl „velmi rázný ve zbrani a velmi vítězný vůdce kacířských husitů”. Píše o něm, že to byl člověk „pošlý z rodičů nemnoho urozených, stařec, slepý, svatokrádce a ke všem zločinům odhodlaný”. Žižkovu smrt považuje za výraz „božské dobroty”, která prý „odvrátila tuto nákazu a vyrvala ze středu křesťanů tak velké zlo”, a Žižka „morem zachvácen z řízení božího, jak se sluší věřiti, zemřel na cestě u hradu Přibyslavě (Priscovia); ohava proklatá, krutá hrozná, protivná, kterouž, když nemohla zničiti ruka lidská, prst boží zahubil”.

Po Bílé hoře na indexu

Dosud se vede spor, zda Žižkovy ostatky jsou v kostele v Čáslavi nebo v Hradci Králové, Miroslav Ivanov o tom napsal celou knihu. Ale Piccolomini své čtenáře přesvědčoval, že pohřeb se nekonal. „Když byl (Žižka) v nemoci své tázán, jakým způsobem chce býti pohřben, rozkázal stáhnouti z jeho mrtvoly kůži, maso hoditi ptákům a zvěři, z kůže zhotoviti buben a vésti války; nepřátelé se dají na útěk, jakmile zaslechnou zvuk tohoto bubnu”.

Kuriózní je, že papežova kniha se u nás při rekatolizaci nesměla číst, ocitla se na indexu. Kdo ji vlastnil, musel odevzdat. Neboť protestanti byli lační četby o husitských vítězstvích a Piccolominiho urážky všech Čechů házeli za hlavu.

Ivo Havlík