Vzpomínáš na dobu, kdy jsi v osmdesátých letech pořádal undergroundové kulturní akce?

Jistě, kdykoli se podívám na zahradu. Vzpomínám na lidi, se kterými jsem ty akce dělal. Na Klub mladých výtvarníků to bylo poprvé, kdy komunisté couvli a povolili nám výstavu. Pak ji hned zase zavřeli. Jsou to nezapomenutelné zážitky. Z dnešního pohledu úplně běžné, ale za totality to nebylo jen tak vylézt a udělat někde výstavu, udělat někde koncert.

Organizování akcí a roznášení samizdatu vzbudilo pozornost Stb.

Dnes se na to člověk dívá jinak, ale mnohdy to nebylo vůbec veselé. Sedíš na zadržovací místnosti a nevíš, co jsi udělal nebo neudělal a jestli tě pustí nebo nepustí. To byly docela krušné okamžiky.

Volali tě k výslechu často?

Většinou si pro mě přijeli. Zazvonili a odvezli si mne. Nebo nás zatkli přímo na nějaké akci.

Bylo to pokaždé jen kvůli výstavám a koncertům?

I kvůli podpisovkám, kvůli demonstracím v Praze. Míval jsem kvůli nim zákaz opustit trvalé bydliště. Ten jsem sice nedodržoval, ale když mne na demonstraci lapili, byl problém.

Přišel listopad a ty jsi organizoval demonstrace v Třebíči.

Tady se 18. listopadu sešlo pár lidí. Nebyla to domluvené akce, bylo to spontánní. Organizovat se to začalo až později. Začátek nebyl nijak promyšlený. Samozřejmě kolem stále ještě jezdili estébáci.

Měl jsi tehdy strach?

Už ani ne. Krom chvíle, když mne zmlátili v Praze, jsem nikdy neměl žádný velký strach. Ne, že bych byl tak velký hrdina. Ale přišlo mi to celé jako nějaká zvláštní hra. Někde jsi, někdo pro tebe přijede, řekne ti půjdete s námi, odvezou tě autem, otevřenou se jedny mříže, zamknou se, otevřou se druhé mříže, zamknou se, pak tě někdo posadí někam, zamknou se za tebou dveře. A pak přijdou dva, jeden zlý a jeden hodný. A začne to. Když jsi tam poprvé, je to nepříjemné, ale časem si zvykneš.

Nabídli ti i vycestování ven.

Přijeli za mnou do kotelny a nabídli mi, že pokud jim zodpovím nějaké otázky, můžu bez problémů vycestovat. Odmítl jsem to.

Po listopadu 1989 jsi stál u zakládání Občanského fóra a později i ODS. Tehdy to bylo také celé spontánní a takřka idylické?

Jen v začátcích. Střídali se tam rychle lidi, chodili tam noví s různými příběhy, od kamarádů až po různé vypočítavce, kteří náhle otočili a ještě nedávno měli rudé knížky. Bylo to takové celé amatérské, nikdo z nás neuměl politiku dělat. Šli jsme třeba jednat na městský či okresní národní výbor a tam si z nás dělali srandu. Oni v těch institucích seděli léta letoucí a my jsem nevěděli, co je to kulatý stůl. V té době se ale ještě nerozhodovalo o korytech. Byl to hrozný chaos, pomalu se to tak nějak sortovalo a vyvíjelo, až se to vyvinulo v ODS.

Byl jsi jedním ze zakládajících členů téhle strany.

Byl jsem i v radě ODS. Tam už se to pomalu začalo měnit, začala kupónová privatizace a tón už udávali jiní, stávala se z toho regulérní politická strana a mně to začalo smrdět.

A tak jsi odešel.

To bylo někdy v polovině devadesátých let. Regulérně jsem vystoupil.

Politiku jsi pak už nesledoval?

Sledoval, ale odmítl jsem se v ní angažovat.

Nicméně vztah k umění a ke kultuře ti vydržel dodnes.

A doufám, že vydrží dál. Zabývám se převážně moderním uměním. A pořád dělám DJ, už 25 let.

Čekal jsi, že dostaneš Cenu města?

Ne, a kdyby šlo jen o listopad 1989, budu soudný a řeknu v žádném případě. Ale undergroundových akcí hlavně s kulturním podtextem jsem udělal dost, nikdy jsem nebyl v žádné straně, nejsem na žádném Cibulkově seznamu, nemám se za co stydět.

Cítíš Cenu města jako závazek?

Ne. Dělal jsem pro město třináct let výstavy. Když jsem vedl galerii Malovaný dům, bývaly v Třebíči výstavy těch nejšpičkovějších českých výtvarníků. Šimotové, Koláře, Nováka, Boštíka a dalších. Udělal jsem galerii Ladislava Nováka, což pro mne byla pocta. Objevil jsem pro Třebíč i malíře Frantu, přivezl jsem jeho obrazy a sochy z Francie. Nemám vůči městu žádný dluh.

Vrátil by ses do Malovaného domu, kdyby byla příležitost?

Už ne. Doba se strašně změnila. Mám dnes svoje věci a už nemám zájem.

Luboš Kressa

Před rokem 1989 pracoval jako topič a pořádal v Třebíči a okolí hudební, výtvarné a divadelní akce zaměřené na neoficiální kulturu. Po roce 1989 se stal kurátorem galerie Malovaný dům. Intenzivně se věnuje dílu Ladislava Nováka, podílel se na vybudování jeho stálé galerie v Třebíči i na webovém katalogu jeho díla. Dnes se věnuje podnikání v oblasti prodeje uměleckých předmětů a pořádání kulturních akcí. 28. října 2014 obdržel Cenu města Třebíče za celoživotní demokratické postoje a za organizování prvních třebíčských demonstrací po 17. listopadu 1989.