Přivedla ji tam hlavně zvědavost. „Chtěla jsem jet někam, kde ještě nebyl nikdo z mých známých. Také jsem chtěla na vlastní kůži zjistit, jestli je země skutečně taková, jak se o ní mluví v mediích," vysvětlila studentka.

Realita podle ní byla ještě horší. „Už při vystupování z letadla na letišti v hlavním městě Pchjongjangu mě zarazil první paradox. Viděli jsme krásnou moderní letištní budovu, vedle které bylo staveniště jak vystřižené z doby před stovkou let. Utahaní dělníci bez jištění a jakéhokoliv modernějšího vybavení na nás koukali jako na zjevení," vypráví dívka.

Říká, že pokud turista nechce mít problémy, musí dodržovat řadu nařízení. „Jejich absurdnost člověka až zaráží. Například jsme si museli dávat pozor, aby na věcech vyhozených do koše nebyl náhodou portrét některého z vůdců. Průvodci nás suše informovali, že by to zabránilo našemu odjezdu ze země," vzpomíná cestovatelka.

Jeden z největších dojmů na ni zanechalo Kim-Ir senovo mauzoleum. „Všichni se tam musí donekonečna klanět. Je tam i výstava darů a vyznamenání, která diktátor dostal. Když jsem zahlédla symbolické klíče od Prahy, bylo mi do breku. A je jedno, že se jedná o dar z osmdesátých let," popisuje své dojmy Tomanová.

Dodává, že tísnivý dojem měla i z tamních obyvatel. Přestože se s nimi nesměla setkat. „Korejce jsme viděli jen z autobusu. Bavit jsme se s nimi nesměli. I tak jsme ale viděli, že se vůbec nesmějí a vypadají smutně a strhaně. Při chůzi si spolu nepovídali. Například v Pákistánu nebo Nigérii jsem viděla větší chudobu, ale tohle ne," říká žena.