Před několika lety jsem navštívil tehdy ještě žijícího pana Václava Hrůzu z Třebíče, který byl pamětníkem válečných událostí, abych mu položil několik otázek.

Jak jste byl spřízněn s rodinou Kubišů?
Moje tetička paní Churavá Jana Kubiše vychovala. Já jsem jej proto nazýval strýčkem. Po skončení školní docházky jsem nastoupil do učení krejčího k jeho bratru Rudolfu Kubišovi. Přibližně v dubnu nebo květnu 1942 – což bylo vlastně krátce po vysazení parašutistů do protektorátu, přišel Jan Kubiš do dílny za svým bratrem Rudolfem. Ptal se také, zda by mě rodiče pustili jako spojku do Prahy. Ten mu však odpověděl, že by mě matka nepustila. Později jsem však vozil každý týden na poštu balíky potravin, odesílaných do Prahy na různé krycí adresy – prakticky proviant pro parašutisty. Nic bližšího jsem pochopitelně nevěděl, neboť vše podléhalo přísnému utajení.

Jak jste se dozvěděl o atentátu?
Pracoval jsem v dílně a najednou jsem zaslechl: „už to začalo“. Atentát byl proveden a my jsme ihned vytušili, že u toho určitě byl i Jan Kubiš. V Praze začalo zatýkání a teror, popravy našich lidí. Gestapu se podařilo zjistit také totožnost Jana Kubiše, a tak jsme všichni jeho příbuzní věděli, že to bude velice zlé. Tetička plakala a strýc mě prozřetelně poslal z dílny domů k mamince.

Co se dělo dále?
Na druhý nebo třetí den jsem se zabýval u nás na dvoře – bydleli jsme v Třebíči v dnešní Křížkovského ulici ve čtvrti Horka-Domky - opravou poškozené zídky. Přišlo k nám gestapo v doprovodu protektorátního četníka. Zapečetili celý dům. Četník se matky zeptal: „To je váš syn? Kolik je mu let?“ Sdělila, že mi bude patnáct. Odpověděl: „Bude ho škoda.“ Autem nás poté odvezli na třebíčskou radnici, kde byla úřadovna gestapa. Nás zadržených tam bylo plno. Za chvíli tam také přivezli i mého otce. Udělalo se mu zle, na zvracení. Dozorci jej nepustili na záchod řkouc „vyblejte se do čepice“. V odpoledních hodinách nás naložili do aut a odvezli do jihlavské věznice. Tam jsme byli zavřeni celá rodina asi týden, načež nás odvezli do terezínské Malé pevnosti. Ženy byly odděleny od mužů a já jsem z počátku zůstal jako nezletilý s matkou a ostatními ženami. Druhý den byly ženy odděleny od dětí a odvezeny pryč. Jak jsme se později dozvěděli, bylo to do koncentračního tábora. Nedovedete si představit tu hrůzu a zoufalství matek, které si rvaly vlasy, doslova šílely strachem a plakaly. I já jsem si v duchu představoval, že rodiče již nikdy neuvidím. Později jsem byl přemístěn mezi muže a dělal jsem v Terezíně metaře.

Co jste měl za možnost při této práci pozorovat?
Byl jsem mimo jiné svědkem, jak vězňové stavěli bazén pro dcery velitele věznice. Vězňové vozili cihly na kolečkách, někteří již byli zesláblí a nemohli náklad uvézt. Jeden z esesáckých dozorců jim naložil plný kotouč – ani zdravý člověk by to snad neuvezl. Poprvé v životě jsem viděl, jak tento dozorce klackem jednoho z vězňů utloukl. Pro mne - patnáctiletého chlapce to byl otřesný zážitek.

Jak jste na tom byli v Terezíně se stravováním?
Ráno jsme dostali černou kávu z cikorky a kousíček chleba. V poledne, protože byla sezóna rajských jablíček, jsme dostali polévku z rajčat – spíše by se dalo říci šlichtu pro prasata. Ale jelikož jsme měli hlad, snědl jsem všechno. A na večeři asi šest brambor, které jsem ani neloupal. Z takovéto stravy jsme pochopitelně brzy trpěli hroznými průjmy.

Historická vojenská auta v areálu Radarka u Koněšína.
VIDEO: Vojenská auta zdolávají terén

Jaké jste ještě měl další zážitky?
Dnes se mi o tom těžko mluví. Zažil jsem i další případy, kdy zdravého chlapa utloukli k smrti. Nakonec jsem však měl snad i trošku štěstí. Jeden z dozorců – Rakušák, kterému jak jsem se dozvěděl padl syn na frontě, uměl dokonce trochu česky – si mě oblíbil, neboť jsem mu snad trochu připomínal jeho mrtvého syna. Posílal mne do skladu přerovnávat pytle. Ptal se mě, zda bych se odtud nechtěl dostat pryč a občas mě donesl kousek chleba. Slíbil také, že se poptá, co se mnou bude.

A jak to dopadlo?
Jednoho dne přijelo do Terezína auto a já jsem odjel v doprovodu četníka do Prahy - Krče, bývalých Masarykových domovů. Zde byly internovány ostatní děti z Kubišovy přízně. Již v Terezíně a poté i v Praze jsem se také pokud to šlo, staral o syna strýce Rudolfa Kubiše, také Rudolfa, kterému byly tehdy čtyři roky. V Terezíně na něm dělali němečtí lékaři nějaké pokusy a to zanechalo stopy na jeho psychice. Koncem roku jsme byli já i rodiče k našemu velkému překvapení propuštěni. Lidem ve vlaku i doma jsme nesměli říci, co jsme zažili a jak s námi bylo zacházeno. Bylo nám řečeno, že pokud něco z toho prozradíme, budeme znovu odvezeni do koncentráku s poznámkou „návrat nežádoucí“.

Jaké byly důsledky pro ostatní příbuzné?
Byly opravdu hrozné. Kromě Jana Kubiše, který zahynul se svými spolubojovníky v kryptě v pražském kostele, bylo popraveno 14 přímých a 11 vzdálených příbuzných. Další byli odsouzeni a vězněni v koncentráku za přechovávání parašutistů. Mně osobně snad zachránilo život to, že se snad Němci nedozvěděli, že jsem byl v učení u bratra Jana Kubiše. Rodiče mi říkali, že můžeme být rádi, že jsme vůbec naživu a tak jsem ani nežádal po válce o nějaké odškodnění.

Josef Kropáč