VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Petr Svatoň má zřejmě nejcennější sbírku samorostů v Česku

Heřmaň – V malebné vísce Heřmaň, která je místní částí Jeřišna na Havlíčkobrodsku, žije už jednadvacet let sběratel samorostů a milovník přírody Petr Svatoň.

10.11.2012
SDÍLEJ:
Fotogalerie
26 fotografií

Zřejmě nejcennějším kouskem ze sbírky Petra Svatoně je tato krásná hlava krokodýla. „Je to kořen černého bezu, který jsem týden vykopával ze země, aniž bych tušil, že najdu takovýhle skvost,“ říká sběratel samorostů Petr Svatoň. Foto: Deník/Petr Stránský

Samorosty sbírá už padesát let, jeho sbírka čítala na 250 kusů a byla největší v tehdejším Československu. „Většinu samorostů jsem rozdal přátelům, něco málo jsem i prodal," říká osmašedesátiletý Svatoň, který si užívá zaslouženého důchodu.

Dnes je jeho sbírka samorostů menší, ale zato je podle mnohých odborníků a sběratelů zřejmě nejcennější v České republice.

Jak jste se ke sbírání samorostů dostal?
Už odmala jsem měl rád přírodu a houbaření, bavila mě i práce se dřevem, a tak jsem na prahu dospělosti začal sbírat samorosty. Sbírám je už padesát let.

Kdy a kde samorosty hledáte?
V lese je hledám, když už nemají mízu, tedy během zimního období. Chodím po lese, zlézám skály, a kde strom trpí, kde má takzvanou rakovinu, tak v tom něco vidím. Když se mi něco líbí, tak to vyříznu nebo vysekám. Pro některé samorosty jsem se v létě i potápěl. Hledám v místech, kde jsou vymleté břehy. V těch kořenech, to je někdy taková spletice, že to musím vysekat.

Co to všechno obnáší, než se z obyčejného kusu dřeva stane takový krásný samorost?
Samorost jen zaříznu, udělám dosedací plochu a to je všechno. Nic nevyřezávám, nic nenaznačuji. Jen velmi výjimečně naznačím třeba oko, ale to jsou výjimky. Pak přijde na řadu čištění a povrchová úprava. Když je dřevo čerstvé, tak ho vyvářím, aby nepopraskalo. Někdy až půldruhé hodiny ho vařím, ono potom už nepracuje a nepraská.

A jak docílíte takového pěkného vzhledu?
Mělo by se natírat směsí čerstvého včelího vosku a terpentýnu. Ale většinou stačí je přetřít šelakem nebo fermeží nebo bezbarvým luxolem.  Lak na samorosty nepoužívám, je sice na oko hezký, ale odborníci takovouto úpravu nemají rádi. Mají radši, když je úprava matná.

Z jakého dřeva jsou vaše samorosty?
To je různé, mám tu kousky ze smrku, tisu, dubu, jasanu, olše, třešně, ale i z méně obvyklých dřevin, jako je habr, jilm nebo černý bez.

Kolik samorostů máte?
Nejvíce jsem měl asi 250 kusů, byla to prý největší sbírka samorostů v tehdejším Československu. Ale od té doby jsem jich řadu rozdal přátelům, něco málo jsem 
i prodal. Nechtěl jsem na tom zbohatnout. Teď mám tedy sbírku menší, ale zase o ní říkají, že je v České republice nejcennější.

Kde všude jste své samorosty vystavoval?
Neměl jsem mnoho výstav, nechtěl jsem se moc prezentovat. Pár výstav se uskutečnilo v Pardubicích, po přestěhování na Vysočinu jsem je před pěti lety vystavoval ve Štáflově chalupě v Havlíčkově Brodě.

Plánujete je zase ukázat veřejnosti?
Ano, už jsem domluvený na výstavě začátkem května příštího roku, která se bude konat v chotěbořském muzeu v prostorách zámku. Tam vystavím asi osmdesát až sto samorostů.

Máte samorosty umístěné po celém domě. Mimochodem, je to velice hezký dům, zachované kamenné a cihlové zdivo, dřevěné obložení…
Stálo mě to roky tvrdé práce. Když jsme sem přijeli, byla to pastouška s probořenými stropy. Moje partnerka když ten dům viděla, klekla si na práh, sepnula ruce, tekly jí slzy a prosila mě, abychom jeli pryč.

Ale vy jste to nevzdal…
Mně se hrozně moc líbilo to místo. Je to na kraji malé vesničky, až k pozemku mi zasahuje les, a mám tu nádherný výhled na hřeben Železných hor. Tři roky jsem tady v chalupě byl sám jenom se psem a dával to tu do pořádku. I zahradu, kde nyní mám dva rybníčky a vysázených spoustu stromů. Předtím tu nebylo vůbec nic. Na pozemku rostly jen kopřivy.

Takže společnost vám tady během rekonstrukce dělal pejsek, to byl ten, kterého jsem viděl v domě?
Ne, ten, kterého máme teď, tomu jsou teprve čtyři roky 
a jmenuje se Aránek. Předtím tu s námi byl Míša, byl to také jezevčík a říkali jsme mu Mienka. Ten se dožil úctyhodného psího věku, zemřel v jednadvaceti letech.

Když jsme procházeli zahradou, všiml jsem si, že chováte daňka a veverku.
Ano, je to desetiletá daňčí slečna, jmenuje se Rozárka. Neteř mi ji přivezla opuštěnou, mysleli si, že je to mládě srny. Bylo to náročné, každé dvě hodiny jsme k ní vstávali a dávali jí pít mléko z flašky. Na její výživu v raném věku padlo asi 250 krabic mléka. Rozárka je na mě zvyklá, chodila se mnou na volno do lesa, ale musel jsem dávat pozor, aby mi ji myslivci nezastřelili. Veverce je pět let, jmenuje se Žofinka, ale je to kluk, což jsme zjistili později.

V domě i ve vaší chatce jsem zahlédl spoustu trofejí, jste myslivec?
Ne, nejsem. Mám rád myslivost, ale beze zbraně. Rád sbírám i shozy (parůžky), v rybnících mám ryby, chodí mi sem i divoké kachny, v létě jich tu bývá až padesát. Jednou mi k baráku přišla 
i liška. Choval jsem jeden čas také kuny, skalní i lesní.

Když se dívám po stromech, máte tu spoustu ptačích budek…
Přesně šestnáct. Hnízdí tam i netopýři. Ti jsou hlavně v nedaleké kostelní věži, ale tady nad mým pozemkem mají svůj koridor. Jednou navečer jsem napočítal, že z jedné budky vylétlo pětačtyřicet netopýrů.

A které ptáky vídáte v budkách a krmítkách?
Létá sem brhlík lesní, všechny tři druhy strakapoudů, dlaskové, různé druhy sýkorek – modřinka, koňadra, babka, uhelníček, mlynařík, pěnice, kosi a různé další druhy ptáků. Každý rok skrmíme přibližně padesát kilogramů slunečnice, pak ještě vločky a strouhanku. V létě tady u rybníčků při žabím koncertu svítí stovky světlušek.

Petr Svatoň
Narodil se 12. května 1944 v Pardubicích. Vyučil se soustružníkem, pracoval v Továrně mlýnských strojů v Pardubicích, potom v podniku Perla v Nekoři v Orlických horách. Do Heřmaně se přistěhoval před 21 lety. Má dvě děti, žije s družkou. K jeho koníčkům patří myslivost (beze zbraně) a rybaření.

Autor: Petr Stránský

10.11.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto

Tanečníci se ve Žďáře utkají ve street dance i hip hopu

Ilustrační foto

Z Ostrova nad Oslavou si policejní pyrotechnik odvezl dělostřelecký granát

Památník, ke kterému se sjížděly tisíce lidí, čeká oprava

Cikháj – Obnovit partyzánský památník za zhruba tři sta padesát tisíc korun plánuje vedení Cikháje. Za tímto účelem začátkem roku požádali o dotaci z ministerstva obrany, avšak nedávno se dozvěděli, že odtud se kýžené podpory nedočkají. „Na dotaci nárok nemáme, bylo nám sděleno, že ta se vztahuje jenom na válečné hroby," uvedla Sylvie Jonáková, místostarostka Cikháje.

Školák Tadeáš Hansl hraje na hoboj, který kupoval Waldemar Matuška

Žďár nad Sázavou – Denně tři čtvrtě hodiny cvičí na hoboj dvanáctiletý Tadeáš Hansl. Jednou týdně pak dochází na výuku hry na tento dřevěný dechový nástroj do Základní umělecké školy (ZUŠ) Františka Drdly ve Žďáře nad Sázavou. I tam hraje pětačtyřicet minut. „Měl bych cvičit hodinu až dvě denně, ale někdy mi to fakt nevyjde," říká omluvně Tadeáš Hansl.

Snímky málokdy končí v albu, říká fotografka

Žďár nad Sázavou - Magdalena Šislerová, sedmadvacetiletá absolventka biskupského gymnázia pracuje v logistice jedné žďárské společnosti, ale ve volných chvílích, většinou o víkendech, proměňuje ve službu lidem svoji zálibu ve fotografování. Již přibližně sedm let portrétuje. Zatím to dělala především v plenéru. Před několika málo týdny si v centru města otevřela fotografický ateliér a postupně ho vybavuje.

Základní umělecká škola slaví devadesátiny

Žďár nad Sázavou Základní umělecká škola Františka Drdly ve Žďáře nad Sázavou se bude v letošním roce podílet hned na několika významných kulturně společenských akcích. A především na oslavách a propagaci samotné školy.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies