Cestujete pokaždé pouze vy dva?

Nyní se nacházíme na Novém Zélandu a tady jsme dva. Na některých místech jsme byli ve třech nebo čtyřech lidech.

Kdy jste začali cestovat?

Naše první zahraniční cesta byla v roce 2011 do Amsterdamu.

Co následovalo? Jaké další země jste od té doby navštívili?

Byli jsme na Korsice, v Itálii, Anglii a nyní jsme na Novém Zélandu. Sólově jsme toho ale procestovali víc. Byli jsme například v Srbsku, Švýcarsku, Černé Hoře, Bosně a Hercegovině a v mnoha dalších státech.

Jak dlouho se v zahraničí obvykle zdržujete?

Všude jsme se zdrželi kolem týdne až čtrnácti dnů.

Stanislav: Ale na Novém Zélandu budu nejspíš do května.

Lukáš: Já asi do konce platnosti víza. To máme na jeden rok.

Proč jste vůbec začali cestovat?

Asi jako všechny nás k tomu přivedla touha vidět něco nového. Poznat cizí kulturu, odlišnou zemi, lidi, přírodu a v neposlední řadě samozřejmě zažít nějaké dobrodružství.

Zahraniční cesty plánujete předem, nebo si prostě zabalíte potřebné věci a někam odjedete?

Moc dopředu neplánujeme. Spíš někdo přijde s nápadem. Řekne, že bychom mohli někam jet, domluvíme se a vyřešíme kdy a jak pojedeme.

Cestujete jako turisté nebo v zahraničí i pracujete?

Zatím jsme cestovali jako turisté. Teď na Novém Zélandu i pracujeme. Zaštipujeme v sadu kiwi.

Je to vaše první zahraniční pracovní zkušenost?

Stanislav: Já už jsem tři měsíce pracoval na Slovensku u Horské služby.

Lukáš: Já jsem všude byl jako turista anebo na služební cestě. Takže i já mám nějakou zkušenost s prací v zahraničí.

Kde právě se v těchto dnech nacházíte?

V novozélandském městě Opotiki.

Jaké máte po pár týdnech s touto zemí zkušenosti?

Největším překvapením pro nás bylo nedodržování dopravních předpisů. Pak jsme zjistili, že v protisměru jedeme my. Ano, jezdí se tu vlevo. Zvykli jsme si na to ale brzo, všude nám pomáha-jí modré šipky určující směr při odbočování. Mimo měs- ta je povolená rychlost sto kilometrů za hodinu. V menších vesnicích bývá snížená jen na osmdesát.

V noci spáváte v ubytovně, nebo u nějaké novozélandské rodiny?

Spíme v našem autě, které jsme si tu koupili. Pořídili jsme si Toyotu Estimu. Místo zadních sedaček má postel, pod kterou se nachází úložný prostor na věci. V kufru vozíme malou kuchyňku s plynovým vařičem. Ačkoliv se to nezdá, vyspíme se královsky, a dokonce ani nemusíme krčit nohy.

Co byste chtěli na Novém Zélandu vidět?

Přesně naplánované nic nemáme. Chceme ale procestovat severní ostrov a v novém roce zamířit na jižní ostrov.

V jakém státě a proč se vám nejvíce líbilo?

Sice jsme tu krátce, ale i tak vyhrává Nový Zéland.

Vrátili jste se z nějaké cesty zklamaní?

Asi není nic, co by nás vyloženě zklamalo.

A váš největší zážitek?

Je jich hodně. Ale asi největší zážitek je, když dorazíte do cíle a řeknete si, tak jsme tu a teď už je pouze na nás, co budeme dělat.

Zažili jste naopak nějakou pro vás těžkou situaci?

Krize se vyskytnou často. Nikdy ale nebyly tak velké, abychom nevěděli co dál. A doufám, že ani nebudou. Vždycky si nějak poradíme, nebo nám někdo pomůže.

Liší se lidé v jednotlivých částech světa? Jaké s nimi máte zkušenosti?

Na druhém konci světa jsou lidé milejší a pozornější než u nás. Když vás vidí ve městě s mapou, hned přijdou a ptají se, jestli nepotřebujeme pomoc. Není tady tak rychlé tempo jako u nás. Na vše je čas a hlavní heslo je zde no worries hlavně v klidu.

Kdy se vrátíte do České republiky?

Stanislav: Já pravděpodobně v květnu.

Lukáš: Já ještě přesně nevím, víza máme na rok, takže asi za rok.

Kam byste se v dalších letech rádi podívali?

Stanislav: Já bych rád projel na motorce střední Asii.

Lukáš: Mě také láká Asie. Ale můj velký sen je podívat se do vesmíru. A v březnu máme v plánu vyjet na ostrov Samoa.

DAVID ŠIBOR