Tento rodák z Třebíče v koncentračním táboře Buchenwald zachránil 1300 dětí. Stanislav Motl se o něm poprvé dozvěděl v Izraeli někdy v roce 1994, česká veřejnost jméno Antonín Kalina registruje teprve druhý rok.

Čím to je, že se o Antonínu Kalinovi u nás tak dlouho nevědělo?

Bylo to tím, že nikdo jeho příběh nezpracoval. Já sám byl překvapený, že se o něm v Izraeli hodně mluví a u nás o něm nikdo neví. Já se samozřejmě hned pustil do pátrání, ale měl jsem i jiné povinnosti, takže jsem to musel často odkládat. Postupem času mi zbýval poslední úkol, abych dohledal jeho rodinu. To se povedlo loni, když mě paní Hanáčková z MKS pozvala na festival Šamajim, abych o Kalinovi udělal přednášku.

Vy jste se prý nejdřív pozvánce bránil a přijet nechtěl, je to tak?

Je to pravda, já jsem fakt nechtěl přijet. Říkal jsem, že to nemám hotové a docela jsem se bránil. Pak mě ale napadla myšlenka, že to dáme na plakáty a třeba přijdou nějací příbuzní. No a stalo se, přišli dva synovci. A ti o tom činu nevěděli taky (usmívá se).

Dá se Kalinův čin porovnat s mediálně více známými zachránci, jako jsou sir Nicholas Winton nebo Oskar Schindler?

Je těžké to srovnávat a já vycházím z jedné zásadní věci. V Talmudu se píše, že když zachráníte jednoho člověka, zachráníte lidstvo. Pro mě tak je každý člověk, ať už zachránil tisíc lidí nebo jednoho, hodný stejné úcty. Nicméně je třeba říct, že pan Winton sem jezdil legálně, nacisté tenkrát ještě povolovali vystěhování nejenom židů. Při vší úctě k němu ale neriskoval život. Schindlerův příběh je známý a život také neriskoval. Kalina ano, v průvodních listinách měl dokonce napsáno návrat nežádoucí. Nejsem schopen říci, že tenhle je lepší a tenhle horší, to se nedá, ale to, co Kalina udělal, je na Nobelovu cenu. Je to čin, který v dějinách druhé světové války nemá obdoby.

Nemá nebo se o tom neví?

Je možné, že bylo něco většího, ale historií holocaustu žiji od dětství a o něčem podobném nevím. Jsou obrovské příběhy, ale žádný tak masový.

Vytvořil jste si ke Kalinovi při psaní knihy speciální vztah?

To bývá vždycky, když píšete takové příběhy. Snažím se dostat do pocitů daného člověka a ztotožnit se s ním. Odběhnu od tématu mám projekt, který jsem popsal v knížce Tváře osudu. Putuji po stopách lidí, kteří mě nějakým způsobem zaujmou. Dělám to tak, že se až fundamentalisticky seznámím s dílem daného člověka a snažím se jít na místa, která ho pamatují. Když jsem třeba věděl, že Štefánik má sedm výstupů na Mont Blanc, tak jsem tam vylezl přesně tou cestou, kterou šel on. Pak najednou máte pocit, že mu více rozumíte.

Takže Kalinu chápete?

Kalina je něco jiného, ale princip je stejný. Přemýšlíte a uvažujete nad ním, snažíte se dostat do jeho myšlení a hlavně posloucháte lidi, kteří ho pamatují. Najednou mu víc rozumíte a chápete jeho pocity. Když se dvě americké reportérky Kaliny zeptaly, jaký má pocit z toho, že zachránil tolik dětí, on odpověděl, že žádný. Já to pochopil. On si do konce života neuvědomoval, co vlastně udělal. Bral to jako svoji povinnost. Přemýšlel jsem nad jeho motivací a došlo mi, že asi neměl žádný pud sebezáchovy, nepočítal s tím, že přežije, ale za každou cenu chtěl ty děti zachránit.

TADEÁŠ MAHEL