Nejsou zakázky, o kvalitní české sklo už není zájem. „Ano, je to pravda, k prvnímu září provoz končí,“ potvrdila ředitelka firmy Věra Pelantová s tím, že bližší informace může sdělovat pouze majitel firmy. Vlastimila Beránka se však Deníku nepodařilo zastihnout.

Pětadvacet pracovníků, kteří v huti zůstali po předchozích dvou vlnách propouštění, tak bude od pondělí bez práce.

„Výpovědi jsme ještě nedostali, ale bylo nám sděleno, že v pondělí už do práce chodit nemáme. Přišlo to naráz ze dne na den. Firma sice měla už delší dobu problémy, ale že to vezme tak rychlý konec, to nikoho nenapadlo. Doděláme poslední zakázku, a prostě končíme,“ vyjádřil se jeden ze sklářů, který si z osobních důvodů přál zůstat v anonymitě.

-----------

Vízner: Zájem o sklo i řemeslo obecně dnes bohužel klesá

„O české sklo byl od padesátých let velký zájem,“ vzpomíná žďárský světově uznávaný sklářský výtvarník František Vízner. I jeho cesta vedla přes sklářskou huť ve Škrdlovicích, a to v době, kdy se „škrdlovické sklo“ stávalo výhodným obchodním artiklem.

„V roce 1967 jsem nastoupil do Škrdlovic. Tam jsem se poprvé setkal s tím, co je dokonalé sklářské řemeslo. V tamní sklárně byla v šedesátých letech skupina takzvaných huťáků. Já jsem dovedl jenom brousit, sklářskou píšťalu jsem nikdy nedržel v ruce, takže jsem přišel docela vyjevený, ale udělalo se František Vízner

pár návrhů, a začalo to klapat,“ popisuje svoje vzpomínky František Vízner.

V té době měli ve Škrdlovicích jiné úrovně pecí. „Sklovina nebyla úplně dokonalá, takže jsem přemýšlel nad dekory, které by nedokonalost té skloviny zakryly nebo využily toho špatného, co v ní je. Proto v roce 1968 vznikla kolekce předmětů, které v sobě měly zatavenou vzduchovou bublinu, a ta bublina schovávala všechny nečistoty, nedokonalosti, byla třpytivá. Stal se pak z toho šlágr,“ dodává výtvarník.

A jak by František Vízner hodnotil dnešní sklářský průmysl? Přehnaně radostné vyhlídky mu nedává, úpadek je příliš zřetelný. A to i přes to, že pojem „české sklo“ znali ve druhé polovině minulého století v celém světě. „Dnes zájem o sklo i řemeslo obecně klesá. Pícka ve Škrdlovicích, u které jsem kolikrát večer seděl, je zbouraná, sklárna v Železném Brodě zavřená, kvalitní sklo se dováží z Číny,“ poukazuje Vízner.

Podle něj se už nikdo o sklo „neřízne“, jen se kreslí na počítači. „Všechno se dováží ze zahraničí, domácí kultura je v útlumu. Sklo se nahrazuje plastem, jeho úloha v lidském životě se mění a já to chápu. Vyrábět ručně skleničky na pití je prostě dneska zbytečné,“ přiznává skepticky.

Žďárský výtvarník má v oblibě předměty, které k něčemu slouží. V jeho tvorbě se dají najít mísy, vázy, záleží mu na užitné funkci předmětu. Uznávává tradice a si cení řemeslné práce. „Není to jenom ve skle, ale i v kovovýrobě a dalších oborech. Tam začínají chybět lidé. Patnáctiletému klukovi dnes rodiče neřeknou, aby se šel vyučit řemeslu. Ale lidé budou jednou po řemesle volat,“ je přesvědčen Vízner.