Z řeznického mistra se vypracoval na jednoho z nejúspěšnějších podnikatelů australského ostrova Tasmánie. Jeho aktuální návštěva v jeho původní vlasti pro něj byla emotivní o to více, že kromě čestného občanství Žďáru zároveň získal i ocenění celorepublikové. Z rukou ministra zahraničních věcí Lubomíra Zaorálka minulý týden třiaosmdesátiletý Josef Chromý coby podnikatel v potravinářství a vinařství v Tasmánii převzal prestižní cenu Gratias Agit 2014 za příkladné aktivity v nevládní sféře zaměřené na propagaci České republiky.

Na začátku všeho stála jeho nechuť zůstat v komunistickém Československu, kde devatenáctiletý mladík neviděl možnost rozvoje. Poté, co se vyučil řezníkem a uzenářem, v Praze získal osvědčení mistra v oboru a větší zkušenosti. Několik měsíců nato se se svými dvěma kamarády pustil k rakouským hranicím…

Hranice se podařilo překročit všem třem?

Ne, jenom mě. Utíkali jsme společně, ale pak jsme se navzájem ztratili. Stříleli po nás, jednoho z kamarádů postřelili do nohy a chytili, o tom druhém jsem pak už nic neslyšel. Vlakem jsem se potom dostal do Vídně. První noc jsem spal pod stromem, další dvě v Armádě spásy, kde se shromažďovali i jiní uprchlíci z různých zemí. Tam byl člověk, který nám radil, jak se dostaneme do americké zóny. Vystavil nám nějaké doklady a dal nám lístek na vlak, kterým se tam dostaneme.

Z toho vlaku pochází ona historka o tom, jak jste hrál hluchoněmého?

Byl jsem vystrašený, zůstal jsem sám v cizí zemi a bál se, co bude dál. Ve vlaku jsem předstíral, že spím, a když přišel průvodčí a chtěl mě budit, začal jsem si ukazovat na uši a pusu a vydávat zvuky, jako že jsem hluchoněmý. A prstem jsem píchal do lístku, který mi koukal z kapsy. Průvodčí se mě pak už na nic neptal a já se dostal do bezpečné zóny. Byla to šťastná náhoda.

Proč jste se z Rakouska vydal právě do Tasmánie?

V americké zóně jsem dostal na výběr mezi Kanadou, USA, Austrálií a Novým Zélandem. Vybral jsem si místo, kde jsem si myslel, že budou nejlevnější životní náklady, protože jsem byl bez peněz. Své dvacáté narozeniny jsem prožil na lodi zcela bez prostředků, bez přátel, daleko od domova a jen s jednou taškou, ve které jsem měl pár nejnutnějších věcí. Po příjezdu do Tasmánie jsem začal pracovat v jedné vesnici v továrně na azbest. Po roce jsem začal hledat první zaměstnání ve svém oboru.

Jak?

Nejdříve jsem potřeboval získat australské zkušenosti z řeznictví a uzenářství, a tak jsem se nechal zaměstnat. Když jsem se pak pokusil sám podnikat, poprvé mi to s uspořenými šesti sty dolary nevyšlo. Uvažoval jsem, co jsem udělal špatně jestli je to tím, že ještě neumím dostatečně dobře anglicky, že jsem neměl dostatečný základní kapitál, anebo jestli bych se třeba neměl poohlédnout po manželce, která by mi pomáhala.

A co jste udělal?

Když jsem se pak nějak dal dohromady, po pár letech jsem zkusil podnikat znovu. Tentokrát už s více penězi, manželkou Adou, emigrantkou z Holandska, a ještě s jedním člověkem. To bylo v roce 1957. Řeznictví se postupně začalo rozrůstat, na severozápadě Tasmánie jsem nakonec měl osmnáct řeznictví, dva zpracovatelské závody s produkcí sedm set tun masa týdně a celkem 530 zaměstnanci. Byl jsem největším zaměstnavatelem v Tasmánii. Pak se firma Blue Ribbon začala rozrůstat podle mého názoru až moc, a v rodině nebyl nikdo, kdo by se o ni postaral. Tak jsem ji prodal.

A pustil jste se do vinařství?

Začal jsem nový byznys, tentokrát už ale s dostatkem peněz. Myslel jsem si, že to budu mít spíš jako koníček. Koupil jsem velice levně první vinici, protože v Tasmánii byl s pěstováním vína problém kvůli mrazu. Na vinici jsem nechal nainstalovat závlahový systém s rozprašovači vody, v důsledku čehož listy vinné révy nezmrzly. Pak jsem ještě založil další vinice a vinařský závod.

Vaše kvalitní vína začala sbírat jedno ocenění za druhým, firma Josef Chromy Winery se stala známou, přijala vás anglická královna, setkal jste se s řadou slavných a světově uznávaných osobností. V roce 2011 získalo vaše chardonnay na prestižním festivalu vín světovou cenu. Jaká byla konkurence?

Byla tam kolekce skládající se z 14 362 různých vín z 52 zemí světa, které posuzovalo 219 porotců. Většinou ceny získávají vína z Francie, tentokrát to ale bylo víno z Austrálie.

Žďár a vaši rodnou vlast připomínají i jména základních řad vašich vín. Pepik, Josef Chromy a Zdar. Společně se symbolem firmy českým lvem, kterého máte i na svém prstenu…

Nezapomněl jsem a nezapomenu. Jsem hrdý na to, že pocházím ze Žďáru, a když jím nyní při návštěvách procházím a vidím ty změny, které se ve městě udály, jsem rád, že se mohu vracet. Na prstenu, který nosím, je kromě lva vyryto i slovo ZDAR. Mimochodem, víno řady ZDAR je to nejkvalitnější a z nejlepších ročníků.

Vy ale nejste žďárský rodák, ačkoliv vás tak všichni berou…

Narodil jsem se v Novém Veselí a do Žďáru jsme se přestěhovali, když mi byly tři měsíce. Takže jsem žil ve Žďáře skoro od narození. Bydleli jsme na různých místech ve Veselské ulici, ve Spálené ulici, která už neexistuje a bývala u dnešního stadionu, a když mi bylo devět let, přestěhovali jsme se do Horní ulice. Otec tehdy pracoval na jatkách.

Když se ale vrátíme k vašemu odchodu z republiky, neobával jste se, že svoje blízké třeba už nikdy neuvidíte?

I na to jsem myslel. Navíc doma nikdo nevěděl, že se chystám emigrovat, myslel jsem, že to tak bude lepší. Poprvé jsem svoje rodiče uviděl až v roce 1968, kdy jim bylo umožněno za mnou vycestovat. Zrovna když se chystali odletět zpět domů, na letišti je zastihla zpráva o okupaci Československa sovětskými vojsky. Uvažovali, zda se mají vrátit a co je doma čeká, a konzultovali to i s úřady. Bylo jim ale řečeno, ať se vrátí, tak to udělali. Domů se složitě dostávali přes Itálii, kde několik dnů čekali, protože v Praze nesměla přistávat letadla.

Kdy jste se poprvé mohl podívat do své původní vlasti?

Moje první návštěva v Československu se uskutečnila v roce 1970. Pak jsem do revoluce přijel ještě čtyřikrát nebo pětkrát. Českoslovenští celníci nebyli moc příjemní. Na jednu stranu jsme byli v zemi s komunistickým režimem nevítanými hosty, ale na druhou zase republika potřebovala devizy, které jsme do ní vezli. Ale každou návštěvu nám znepříjemnili nekonečným přehrabováním v zavazadlech. Jednou jsme s kamarádem do sbaleného oblečení zapíchali odznáčky, aby si celníci to prohrabávání kufrů užili. Taková malá zlomyslnost z naší strany to byla.

Neuvažoval jste, že se po revoluci vrátíte domů?

Ne, pak už ne. Byl jsem už v Tasmánii příliš dlouho, zvykl jsem si tam a zapustil kořeny…

Dá se vaše víno koupit i v České republice?

Dovozce máme v Praze, ale s velkou poptávkou nepočítáme. Láhev kvalitního vína vychází na 300 až 600 českých korun, což je pro většinu českých obyvatel nepřijatelné.

Vaším oborem činnosti už není jen víno, ale i developerská činnost obchod s pozemky či výstavba nových domů a čtvrtí po celé Tasmánii. Společnost nese název JAC. Co to znamená?

J jako Josef, A jako Ada a C jako Chromý. JAC je finanční skupina, která se věnuje nejen vinařství, ale i developerské činnosti a všemu, co je s ní spojeno. Například se mi podařilo zrekonstruovat zchátralou nemocnici Charles, ruinu, která hyzdila město, a nikdo nevěděl, co s ní. Dnes je z ní hotelový komplex. Nebo budovu historické přístavní celnice, kde je nyní sídlo firmy. Tasmánská historie nemá dlouhé kořeny, a proto stojí za to její hodnoty uchovávat. Už je ze mě tasmánský patriot. Ale stále se poohlížím po nových projektech.

Jakých například?

V Launcestonu je například veliký, ale nefungující zábavní park. Koupil jsem ho a dal si předsevzetí, že ho do svých 85. narozenin zprovozním. Proto se nyní chystám do pařížského Disneylandu pro inspiraci.

Vychováváte si nějakého následovníka, který vaši společnost povede dál, až se jednou doopravdy rozhodnete odejít do důchodu?

Samozřejmě, že na to myslím. Jsem nesmírně rád za svého výkonného ředitele Petera Dixona, který je mou pravou rukou, a ještě mám u sebe dva mladé muže Čechy. Petr Kříž z Česka odešel po maturitě a vysokou školu vystudoval v Austrálii. Druhý z nich, Jan Pešl, vystudoval v Brně a u mě pracuje druhým rokem.