V nedělním strhujícím plaveckém finiši doplatil v celkovém hodnocení neustále dotahující Jan Klement na fantastický čas nového rekordmana Vojtěcha Pátka, který dohmátl na stovce volným způsobem v čase 55,88 sek., a třetího Jana Klementa tak připravil o cenné body. Hořké zklamání na jedné straně vystřídala euforie na straně druhé.

Donedávna ještě „pouze" dvojnásobný šampion Marek Papoušek ustál atak svého největšího soupeře a o pouhých 4,7 bodu navázal na dva předešlé triumfy z roku 2010 a 2011.

„Letos to byl asi nejpernější rok," shodují se v dvojrozhovoru pro týdeník Vysočina Pavla Marečková a její přítel Marek Papoušek.

Zlatý hattrick je doma. Navíc obě trofeje putují pod jednu střechu. Máte snad nějaký recept na vítězství?

Marek: Těžko říct. Jde o přípravu na každou disciplínu. Snažíme se trénovat průběžně a soustředíme se na hodně bodované disciplíny. Navíc s mou postavou třeba v kouli díru do světa nikdy neudělám. S tím se musím zkrátka smířit.

Pavla: Nás holek, maminek a babiček je zkrátka méně. Máme i jiné povinnosti a toho času nám už tolik nezbývá. Letos ale musím zmínit Martinu Pelánovou, která jde svými výkony nahoru, a i mě burcuje k lepším výsledkům. Je to fajn holka a myslím, že ji v příštích letech vítězství čeká. Já jí budu jen dejchat na záda.

Marku, vy jste se musel od října asi hodně třást o vítězství. Všechny tři disciplíny jste odepsal a jen jste čekal, zda vás Jan Klement přeskočí…

V podstatě už od srpna jsem měl spočítané, že to nevyjde. Vypadalo to marně. Honza byl letos hrozně silný. Jde o špičkového triatlonistu, víceboj je mu šitý na míru. Kdyby se do něj pustil o trochu dřív a absolvoval i běh na lyžích, tak bych nevyhrál. Asi přišel na to, že by mohl vyhrát, pozdě. (smích)

Když jsem s vámi mluvil před víkendovým plaváním, ve výhru jste už prakticky nevěřil. Říkal jste, že je to ztracené. Co rozhodlo ve váš prospěch?

Určitě příchod Vojty Pátka. On je výborný sprinter, zaplaval rekord, a tak na něj i dobří plavci hodně ztratili. Právě Honza (Klement) na jeho start doplatil.

Pavlo, vy jste si naopak poslední závody už jen užívala?

To teda ne. Beru to tak, že je to všestranný závod, tak jsem šla na všechno. U plavání jsem ale byla ráda, že jsem se neutopila. (smích) Hned na začátek jsem hodila placáka, a bylo vymalováno.

V celkovém pořadí jste skončila na skvělém devátém místě. Za sebou jste nechala kromě 111 žen i 272 mužů. Mají vás chlapi ještě vůbec rádi?

Já si myslím, že to tak vůbec neberou. A ti co ano, tak se se mnou radši nebaví. (smích) Když to ale zjednoduším, tak jde jen o putovní pohár, takže nemají důvod se nebavit. Ale teď nám slibovali, že by vítězům trofej zůstala, a to už by mohlo být horší. (smích)

Letos jste oba předvedli své nejlepší výkony. Cítíte se na vrcholu sil nebo se má konkurence obávat ještě vašich dalších zlepšení?

Marek: Asi to byl můj vrchol. Na některé disciplíny jsem dost trénoval, využil jsem toho, že Pavla byla na mateřské. V budoucnu už asi tolik času mít nebudu. Chci pořád pokračovat, ale uvidíme. Třeba už si vyberu jen těch svých dvanáct disciplín. Všechny už asi příští rok nedám. Rád bych totiž zkusil i jiné závody.

Pavla: To se těžko hodnotí. Po rodičovské už člověk nikdy neví, co s ním bude, a třeba teď mě tíží přebytečná hmota. (smích) Ale já už to tak neberu. Dělám sport pro radost. Díky Žďárské lize mistrů jsem navíc poznala celou řadu úžasných lidí. Všichni to dělají z lásky ke sportu, zadarmo a celkově mi přijdou hrozně spokojení. Až jim občas závidím, jak vše zvládají.

Máte za sebou několik ročníků. Jak hodnotíte konkurenci?

Marek: Letos to byl asi nejpernější rok. Konkurence tu je, ale lidi se teď zúčastňují pořád stejní. Třeba v letech 2006 až 2009 byli na špičce běžci na lyžích jako Ročárek nebo Janošec. Pak se trochu změnila pravidla a ubyla konkurence. Letos se ale zase zvedla a na výsledcích to bylo znát.

Pavla: Záleží na té dané disciplíně. Obecně mi ale přijde, že mladší holky jdou pomalu nahoru. Je ale pravda, že moc lidem se na všechny závody nechce.

Marku, když to řeknu tenisovou terminologií. Už tři roky jste světovou jedničkou, ale nezískal jste jedinou dílčí turnajovou trofej. Jaký to je pocit, postavit se na nejvyšší stupínek až na závěrečném vyhlašování vítězů?

Je to dost nepříjemné. (smích) Získal jsem několik druhých míst, ale ta pomyslná třešnička na dortu se ne a ne povést. Zuby jsem si přitom na výhru brousil už několikrát, třeba při běžkách, nebo výběhu na Račín. Ale není mi dáno. Hodně je to ovlivněné tím, že vždy přijde nějaký specialista a svou disciplínu vyhraje, a pak už se dalších závodů nezúčastňuje.