Sdruženář Kutal ukázal medaili z univerziády

Petr Kutal na univerziádě, jinak též přezdívané olympijskými hrami studentů, své rodné Nové Město nereprezentoval sám, v nejlidnatější zemi světa bojoval po boku svého bratra Jiřího Kutala a dalšího sdruženáře Tomáše Vambery. Z běžeckého úseku pak jeli na zkušenou také Jan Krška, Hana Hančíková a Martina Chrástková.

Petře, na krku se vám pohupuje bronzová medaile z právě skončené zimní univerziády. Je to váš největší dosavadní úspěch v kariéře?
Dá se říct, že ano. Je to moje první individuální medaile z mezinárodní soutěže. Zatím mám medaili z mistrovství světa juniorů družstev.

Ve dvaceti letech jste se na univerziádě dostal do společnosti dalších českých reprezentantů-medailistů. Mám na mysli například biatlonistu Soukupa, sjezdařku Hrstkovou či běžce z úspěšné štafety. Jaký je to pocit?
No určitě dobrý. Lucii Hrstkovou znám třeba z Dukly Liberec, je to skvělá holka. S běžci jsme se pak běžně potkávali v hotelu i na sportovištích.

Určitě si stále přehráváte svůj bronzový závod pořád v hlavě, takže nebude těžké ho popsat…
Byl to závod v severské kombinaci s hromadným startem. Nejdřív jsme absolvovali deset kilometrů běžecké části, kde jsem skončil na patnáctém místě. Většinu závodu jsem držel kontakt se špičkou, ale pak mi bohužel došly síly, a na vedoucího jsem nakonec ztratil dvě minuty. Pak jsem šel na masáž k fyzioterapeutce Zuzce, která se o nás po celou univerziádu skvěle starala, a poté přišla skokanská část, kde se mi velice dařilo. Skákal jsem uvolněný, protože jsem věděl, že nemám co ztratit. Oba skoky jsem si užil, vydělal jsem nejen na délce, ale i na dobré technice, kterou rozhodčí dokázali ocenit. Jak už víte, posunul jsem se na konečné třetí místo. Měli jsme skvělé lyže, naše sportenky dosahovaly na můstku suveréněně nejlepších nájezdových rychlostí.

O úspěchu jste se údajně dozvěděl skoro až při odchodu na autobus, je to pravda?
Ano, je to legrační. Skoky byly vyrovnané a s bratrem jsme původně počítali, že bych mohl skončit tak do šestého místa, a šli jsme si zabalit. Velkým překvapením pro nás bylo, když za námi pak přiběhla organizátorka s tím, že jsem třetí.

Po večerním vyhlášení jste byl prý na roztrhání…
Asi hodinu jsem pod tlakem čínských fanoušků nasazoval americký úsměv. Podepisoval jsem štosy papírů a brácha Jirka zatím hlídal Číňany, kteří si posílali moji medaili. Po tom, co se dav dozvěděl, že jsme s Jirkou bráchové, část fanoušků se přesunula k němu, a tím se mi výrazně ulevilo.

Medaile jste mohl z Číny možná přivézt dvě, nebýt střevních potíží při prvním závodě. Po skocích jste vybíhal na desetikilometrovou trať z první pozice. Co se pak stalo?
Den předtím jsem strávil na záchodě, zřejmě to byla lehčí otrava z jídla, která postihla většinu našeho týmu i zahraniční výpravy. Do sedmého kilometru jsem na trati ještě držel třetí místo, ale pak se projevilo mé oslabení organismu a v křečích jsem se protrápil na třináctou pozici.

V severské kombinaci reprezentovali Českou republiku a Nové Město také Tomáš Vambera a Jiří Kutal. Jirko, jak se vedlo v Harbinu vám?
Startoval jsem ve dvou individuálních závodech severské kombinace a v jedné štafěte. V prvním závodě jsem byl třiadvacátý, ve druhém o místo lepší a s týmem jsme skončili pátí. S tou štafetou jsem spokojený, přál jsem si být do pátého místa, na univerziádě v Turíně před dvěma lety jsme dojeli šestí. Kdybychom teď v Číně měli větší štěstí na povětrnostní podmínky ve skoku, mohli jsme bojovat s Rusy Petr Kutal

o třetí místo. Tomáš Vambera pak v individuálních závodech obsadil dvacáté a osmnácté místo.

Reprezentovat Česko na univerziádě je určitě skvělý úspěch, ale sportovci hlavně sní o reprezentaci na té nejvyšší úrovni – ve světovém poháru či na olympijských hrách. Co vy a tato reprezentace?
Petr: Je to můj další cíl do budoucna. Letos jsem s reprezentačním áčkem trénoval, ale nebyl jsem oficiálně členem. Doufám, že tahle medaile mi cestu do reprezentace usnadní.
Jiří: Pro mě to byl vrchol kariéry, na který jsem se dlouhodobě připravoval, vyšší ambice nemám. Sportem se chci spíše bavit a doufám, že se s bráchou potkáme ve Vancouveru 2010, já jako dobrovolník a on jako závodník (úsměv).

Byl čínský Harbin důstojným pořadatelem univerziády? Jak se tam pořadatelství zhostili? Můžete porovnávat třeba s Turínem...
Jiří: Harbin chce dle mých informací podat přihlášku na pořádání zimní olympiády v roce 2018, a podle toho vypadala i organizace našich závodů. Bylo to nesrovnatelně lepší než před dvěma lety v Itálii. Ačkoliv nejsem vrcholový reprezentant, tady jsem si tak díky chování organizátorů k nám připadal.
Petr: Já srovnávat nemohu, byla to moje první univerziáda, ale připadal jsem si tam jak prezident. V životě jsem nezažil, že by nám po cestě autobusem z nádraží do hotelu normální auta dělala místo, protože jsme byli součástí policejního konvoje.

Je to město velké, a kde leží? Jaká byla vůbec cesta z Česka až do dějiště her?
Jiří: Harbin má deset milionů obyvatel, ale alpské a severské disciplíny se odjely ve stotisícovém městě Yabuli. Cesta do Číny byla únavná. Letěli jsme na trase Praha – Frankfurt – Peking – Harbin. Kvůli čekání na spoje jsme strávili na cestě téměř třicet hodin. Ale i tak ta cesta stála za to.
Petr: Ještě týž večer po příjezdu na místo jsme se měli přesunout přímo na sportoviště do Yabuli, ale jelikož Čínany šokovala délka našich skokanských lyží a neměli je čím odvézt, strávili jsme noc v luxusním hotelu u letiště.

Takže kaviár a šampanské ještě před závody?
Jiří: Ne, místo toho jsme dostali pár užitečných rad ohledně pobytu v Harbinu. Naše asistentka nám vysvětlila, že procházka po městě by nemusela skončit dobře, protože někteří místní obyvatelé, zejména z chudinských čtvrtí, nikdy neviděli Evropany.

Nedusil vás na tratích pověstný čínský smog?
Petr: Smog snad přímo ne, ale v oblasti napadl podivný šedivý sníh a při šestnácti stupních pod nulou a silném větru šlo o dost nepříjemnou závodní kombinaci.

Kolik tam bylo vlastně sněhu, jezdilo se na umělém? V Koreji se biatlonové mistrovství odjelo téměř na zelené louce…
Jiří: Přírodního sněhu bylo u Yabuli pomálu, ale díky mrazivému počasí mohli pořadatelé připravit dostatek technického sněhu a kvalitní tratě.

Měli jste čas trochu poznat život v Číně, nebo jste ty dva týdny strávili střídavě na sněhu a v posteli?
Jiří: Do posledních závodů, které se konaly minulé úterý, jsme měli opravdu málo volného času. Po skončení závodu jsme si však udělali chvilku i na menší oslavu. Chodili jsme také fandit běžcům. Přesto jsme čínskou kulturu a okolí úplně neignorovali. Dost nás pobavila situace, když jsme místním prozradili, že s Petrem nejsme dvojčata. Nechtělo se jim věřit, že máme společné rodiče, v Číně totiž mohou mít manželé pouze jedno dítě.

Při intenzivním sportování a studiu vám asi nezbývá mnoho volného času. Jak to zvládáte?
Petr: Já mám individuální studijní plán. Většinu zkoušek si budu muset dodělat, až roztaje sníh.
Jiří: Většinu zkoušek jsem absolvoval v předtermínech do Vánoc a na začátku ledna. Jednu těžkou jsem si kvůli univerziádě přesunul až na léto.

----------------

Univerziáda