VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Právě prožívám jedno z nejkrásnějších období

Žďár nad Sázavou - Jasno měla už před sezonou, těhotenství blížící se konec pouze o dva měsíce uspíšilo. Nejslavnější odchovankyně žďárské líhně Eva Vítečková pověsila své basketbalové boty ve 33 letech na hřebík. Vyhlášená střelkyně z dlouhé vzdálenosti se postupem času stala českou sportovní ikonou. Ve své čtyřiadvacetileté kariéře pod bezednými koši dosáhla téměř na všechny mety. Ve sbírce jí chybí pouze zlatá medaile z ženského mistrovství světa a vytoužený kov z jedné ze tří olympiád.

13.3.2015
SDÍLEJ:

Česká basketbalová ikona Eva Vítečková při loučení s kariérou.Foto: ČTK/Michal Krumphanzl

Tu korejskou už ale plánuje sledovat jen u televize se svým manželem a ročním potomkem. „Zkrátka už přišel čas na rodinu, hrozně se těším," vysvětluje Eva Vítečková své rozhodnutí. Kapitánka národního týmu, hvězda evropských palubovek a česká basketbalová legenda řekla své sbohem.

Před týdnem jste ukončila kariéru, tři týdny jste netrénovala. Nestýská se vám už po balonu?

Ne. (smích) Vážně ne. (důrazně)

S basketbalem jste začínala ve Žďáře nad Sázavou, jak na ty časy vzpomínáte?

Troufnu si říct, že to byla nejkrásnější doba mé kariéry. S holkama jsme vytvořily výbornou partu, lepší už jsem nepoznala. Čím jsme starší, tím se dokonce vídáme častěji. Pořád si máme co říct, naše žďárská basketbalová rodina se stále rozrůstá, jsem za to šťastná. Na druhou stranu už si ale nedovedu představit, že bych měla jen basket a školu jako tenkrát. Aspoň jeden volný den by mi chyběl.

Pod bezedné koše vás v devíti letech přivedl váš tatínek. Je to pravda?

To je pravda a rád se tím dodnes chlubí. Viděla jsem v něm vzor, hrál na slušné úrovni, ale kvůli problémům se zády musel přestat. Nicméně mě pouze přivedl. Ve skutečnosti to bylo tak, že Jana Richterová přišla dělat nábor do školy a s mou spolužačkou Zuzkou Maternovou jsme si řekly, že bychom to chtěly zkusit.

Pamatujete si váš první trénink? Bavil vás, nebo jste toho chtěla hned nechat?

To už nevím, ale přesně si vybavím, jak jsme přišli před dvojku (basketbalovou halu u 2. základní školy, pozn. aut.), dveře otevřel pan Šafránek a táta mu hned říkal, ať moc nepočítá s tím, že bych u basketu dlouho vydržela. Můj starší brácha totiž rychle skončil, ale pak se k basketu zase vrátil.

Když jsme u trenéra Šafránka. Měla jste štěstí na výborného trenéra i výjimečnou generaci, kterou vychoval. Medaile vám pravidelně přibývaly jako na běžícím páse už od žákyň. Přišla pozvánka do reprezentace…

Dostala jsem ji v roce 1996. Snad se nemýlím, ale reprezentační sraz kadetek byl tehdy přímo ve Žďáře, odkud jsme byly čtyři (Vítečková, Mokrošová, Buczyková a Vokřínková, pozn. aut.). Jo a dodnes mám před očima květnový přebor republiky starších dorostenek v České Lípě, v posledním zápase s brněnským Královým Polem jsme mohly brát zlato i po porážce o tři body, stříbro asi o deset, a my to nezvládly. Dostaly jsme hroznou dardu (47:67). Náš reprezentační trenér Svoboda na nás Brno skvěle připravil, vůbec jsme se neprosadily. Po cestě domů jsme to hrozně obrečely, mám doma dokonce i fotku. Za týden jsme si ale spravily chuť, vyhrály jsme mladší dorost. Škoda, mohly jsme vyhrát obě kategorie.

V republice jste tenkrát neměly konkurenci, z extraligy starších dorostenek jste ze dne na den skočily rovnou do extraligy žen, již oddíl koupil, a s nejmladším týmem v soutěži jste postoupily do play-off. Tehdy to byla velká senzace, že?

Určitě. Mně bylo šestnáct, ostatním o rok dva víc. Žádná z nás si to tehdy vlastně ani neuvědomovala, že hraje nejvyšší ženskou soutěž. Neměly jsme ani jednu profesionálku, pomáhat nám jezdily jen dvě mladé holky z Brna. Lidi na nás chodili, Bouchalky byly plné, porazily jsme třeba USK Praha. Šlo o hrozně pěkné období, je škoda, že skončilo. Holky dodělaly maturitu, chtěly na vysokou školu, a myslím, že byl problém i s financemi na další sezonu.

Se spoluhráčkami jste tehdy byly v mládežnické reprezentaci, úspěchů pomalu přibývalo a byl o vás velký zájem. Jak proběhl váš odchod ze Žďáru do brněnských Žabovřesk?

Osobně jsem chtěla jít do Lachemy (Valosunu) Brno, kde trénoval právě pan Svoboda, kterého jsem znala od 13 let. Věřila jsem mu, cítila jsem, že bych dostala příležitost. Ale nakonec jsem skončila v Žabinách. Tam jsem měla obrovské štěstí na pana Bobrovského, měl mě rád, příležitost jsem od něj dostala hned od začátku.

Ve Žďáře jste kvůli své výšce nastupovala ještě jako podkošová hráčka. K tomu přesun ze třetího ročníku žďárského gymnázia do neznámé maturitní třídy v Brně. Předpokládám, že začátky v Brně byly dost krušné.

Konkurence byla obrovská. V jedné šatně jsem seděla s Vodičkovou, Hamzovou, Samsonovou, Mášou Stepanovovou. To byly reprezentační hvězdy. Navíc malá holka šla do velkého města, v Brně přeci jezdily šaliny… Prvních čtrnáct dní jsem byla tak vystresovaná, že jsem vůbec nedokázala jíst. (dlouze se směje)

Křídlo z vás udělal až trenér Jan Bobrovský po přestupu do Brna. Jako podkošová hráčka jste se v nabité konkurenci neprosadila?

První půlrok jsem byla ještě pod košem, po Novém roce (2000) mě posunul na křídlo. Neměla jsem holt takové pivotmanské dispozice, chyběla mi kila, a trenér to vycítil.

Každý si vás pamatuje jako excelentní střelkyni z dálky, přitom jako pivotka jste trojek v barvách Žďasu zase tolik nedala. Konkrétně v sezoně 1998/99 jste měla střelbu za tři 19/9 a po přesunu do Brna ve své první sezoně jen 4/1, a to jste hrála 20 minut na zápas. Kde nastal ten obrat?

To vím naprosto přesně. Po olympiádě v Aténách (2004) změnili velikost míčů. Nejenže byly menší, ale i lehčí. Od té doby jsem střílela z dálky mnohem častěji. Důvodů by se asi našlo víc, svou roli určitě sehrály moje zdravotní problémy s kotníky. Dodnes mi podstatně mladší spoluhráčky nevěří, že jsem byla schopná doskočit míč, prodriblovat celé hřiště a dát koš. (smích) Prostě jsem se časem ve střelce vyvinula.

Zažila jste i druhou výraznou změnu. Federace posunula trojku podstatně dál, řadu střelců to poznamenalo. Jak jste se s tím vypořádala vy?

Pochopila jsem, že musím nabrat sílu. Neměla jsem úplně přirozený styl střelby, abych tam dohodila. Rozhodně jsem kvůli tomu nezačala posilovat, ale víc jsem se udržovala.

První profesionální smlouvu jste podepsala po přestupu do Brna. Věděla jste už tehdy, že byste se mohla basketbalem živit?

V tu dobu jsem brala víc peněz než třeba máma nebo táta. Nebylo to ale o moc, ale bylo to zajímavé. Do budoucna jsem nehleděla, bylo mi sedmnáct, člověk nad tím nepřemýšlel.

Mezi tréninky jste stihla vystudovat vysokou školu.

S Janou Veselou jsme dodělaly magisterský program Učitelství tělesné výchovy se specializací na trenérství.

Měla jste nějaké úlevy?

Asi jen v tom smyslu, že když byla povinná stoprocentní docházka, tak nám učitel vyšel vstříc a dal nám místo nějaké hodiny udělat seminárku. Pár spolužáků to ale nechápalo, mysleli, že když nás týden nevidí, tak se určitě flákáme, ale tak to rozhodně nebylo. Do školy jsme chodily rády, věděly jsme, že ji potřebujeme, a tyhle řeči nás děsně štvaly. Úlevy jsme měly, ale vždycky jsme to musely vynahradit jinak.

V roce 2000 jste debutovala v ženské reprezentaci. Svazovala vás nervozita?

To už nevím, ale zase tak velká změna to pro mě nebyla. Trénoval nás pan Bobrovský, většinu holek jsem znala z Žabin. Šlo o kvalifikaci na mistrovství Evropy a hned jsem hrála hodně, protože Kamila Vodičková byla nemocná.

Poté už jste se v reprezentaci prakticky nezastavila. Až na jedno vynechané mistrovství Evropy jste byla v národním týmu nepřetržitě od roku 1996. Končila jste jako kapitánka. Které období pro vás bylo nejkrásnější?

To se těžko hodnotí. V mládeži jsme dosahovaly pod trenérem Svobodou až neuvěřitelných výsledků. Vše vyvrcholilo ziskem zlata z domácího mistrovství světa v Brně, porazily jsme tam poprvé, a zároveň i naposledy v mojí kariéře Američanky. Každé období mělo svoje. Krásná éra holek byla kolem olympiády v Aténách a vítězství na mistrovství Evropy v roce 2005. Něco neuvěřitelného pak byla stříbrná medaile z domácího mistrovství světa v roce 2010.

Kromě olympiády a mistrovství světa jste vyhrála prakticky vše, co se dalo. Zažila jste úspěchy i velká zklamání, jako ve čtvrtfinále olympiády v Londýně 2012. Ten zápas asi máte před očima ještě dnes, viďte?

Je mi to sice časově nejbližší, ale nic horšího mě asi nepotkalo. Představa, že jsme mohly mít olympijskou medaili? Někdy bych se nejraději mlátila hlavou o zeď. (trpce) Je to velká škoda, podobnou šanci mít nároďák jen tak nebude. Třeba se ale pletu.

Za 24 let u basketu jste moc trenérů nepoznala. Která z person na vás nejvíce zapůsobila?

Každá měla své. Základy, zapálení, týmové myšlení a vytvarování osobnosti mi dal pan Šafránek. Pan Svoboda mě naučil další důležité věci. Když se řekne pan Bobrovský, ani nemá smysl to komentovat. Něco jsem musela umět, jinak by mi příležitost nikdy nedal. Hráč potřebuje hlavně hrát, a já jsem pod ním už jako mladá hrála, to bylo k nezaplacení. Klubový i reprezentační trenér Blažek mi zase pomáhal přecházet ve složitém období z Brna do Prahy. A teď na závěr jsem měla ženskou trenérskou legendu Hejkovou. Naučila mě spoustu nových věcí, pomohla mi dívat se na věci jinak. Basketbalové poučky pro ni zase tolik neznamenaly.Vymykala se.

Na hvězdné manýry jste si nikdy nepotrpěla. Dokonalá ale určitě také nejste. Jaký byl váš největší úlet?

Úplná ikona nejsem, ale že bych v ženách přišla na zápas po nějaké party? To vůbec. Musím ale přiznat, že první rok v Brně byl celkově velký. (srdečně se směje) S Hankou Horákovou jsme toho oslavily hodně, ve městě jsem byla nová, poprvé od rodičů…

Po mnoha letech v Brně následoval přestup do rivalského USK Praha. Pár lidí vám tehdy nemohlo přijít na jméno. Už jste si všechno vyříkali?

Spousta lidí dodnes netuší, proč jsem vlastně odešla. O Brnu jsem nikdy nechtěla mluvit nějak negativně a postupem času se to proti mně otočilo. Lidi v Brně chápu, přestoupila jsem k největšímu rivalovi, ale to dnešní sport prostě přináší. Znám holky, co přestoupily mezi kluby v Istanbulu, a tam jsou lidi oproti Brnu a Praze naprostí blázni. Hráčky prostě jdou tam, kde jsou peníze a top basket. Kdybych šla jen za penězi, zamířila bych do Ruska nebo Turecka.

Oproti Brnu se vám s USK v Eurolize tolik nedařilo. Zlom nastal až teď, dostaly jste se do Final Four, pořadatelství získala Praha. Nemrzí vás, že se nebudete loučit přímo na hřišti?

Ne. (smích) Vzhledem k tomu, že jsem těhotná, mě to nemrzí. Po posledním zápase v Montpellieru jsem spíš přemýšlela, jestli by nebylo lepší končit doma, aby o tom lidi věděli. Ale přišla jsem na to, že ne. Byla bych o to víc nervózní. Nechala jsem si to pro sebe, soustředila se na zápas a jsem ráda, že jsem skončila po velmi důležitém vítězství, jež nás posunulo do play-off. Hrát doma Final Four by bylo skvělé, ale v tomhle stavu nebudu ničeho litovat.

Během vašeho pátečního loučení jste novinářům přiznala, že byste s kariérou po sezoně skončila, i kdybyste těhotná nebyla. Kdy se to ve vás zlomilo?

Loni jsem začala cítit, že se vztah s přítelem sune správným směrem. Moje maminka se občas zničehonic zeptala na vnoučata, pomalu přicházel čas na rodinu. Žádný nátlak jsem necítila, ale postupně mi vyšlo, že po tomhle roce skončím. Ani z reprezentace už jsem loni neměla tak dobrý pocit, některé holky mě na hřišti nedokázaly využít. Asi bych na sebe pořád natáhla dvě obránkyně, ale už to prostě nebylo ono.

Máte před sebou mateřství, svatbu, bude z vás paní Hlaváčková Vítečková. Těšíte se?

Jasně, hrozně moc. Momentálně prožívám jedno z nejkrásnějších období. Zatím je totiž klid, plánuji svatbu, úpravu bytu. Asi si to všechno ještě ale neuvědomuji. Chci být do konce sezony s týmem, chodím na domácí zápasy, na tréninky. Snažím se cvičit, abych se hned nerozplácla. (smích)

Termín máte koncem léta. Už víte, co to bude?

Ještě to nebylo poznat, ale já to budu chtít určitě vědět. Ale jestli to bude baskeťák? Tím směrem vůbec neuvažuji, zas takový blázen nejsem.

V řadě rozhovorů jste zmiňovala, že se máte stále za holku ze Žďáru. Svatba bude pod Santiniho Zelenou horou?

Ne. S přítelem, který je z Hradce Králové, jsme dostali tip na jedno místo poblíž Havlíčkova Brodu. Okouzlilo nás, svatba bude tam.

Máte už představu, co budete jednou dělat?

Zatím ne. Ale celý život jsem věnovala basketu. Trochu mu rozumím. Ráda bych u něj zůstala, ale být jeho otrokem a trávit všechny dny včetně víkendů v hale se mi opravdu nechce. Chci si užívat i rodinný život.

Zmínila jste, že se jednou chcete vrátit přímo na hřiště, ale už jen na neprofesionální úrovni. Oblečete dres BK Žďár nad Sázavou?

Bylo by to super. Lákalo by mě, kdyby se nás tam pár starejch (rozchechtá se od ucha k uchu) sešlo, třeba s Markétou (Bednářovou Mokrošovou) bych si ještě ráda zahrála. Ale chceme se usadit v Praze, takže to asi nedopadne. Zahrát si tak aspoň ještě jednou znovu na Bouchalkách nebo na dvojce by bylo každopádně moc hezké. A můžu ještě něco?

Povídejte…

Chtěla bych moc poděkovat mým rodičům, skvělým rodičům, bráchovi, jeho rodině a mému příteli. Nikdo z nich mě nikdy do ničeho nenutil, naopak se podřizovali mně a mému basketu. A pak bych chtěla poslat velké díky tam někam nahoru za to, že se mi vyhýbala větší zranění. Díky!

Autor: Jiří Bubák

13.3.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Polské letouny Su-22M3 přiletěly 23. srpna na letiště v Náměšti nad Oslavou. V ČR se zapojí do mezinárodního leteckého cvičení Ample Strike 2017.
17

Od středy začíná vojenské cvičení. Piloti budou létat od rána do noci

Na fotografii je obviněný Ukrajinec z pondělní vraždy na ubytovně v Humpolci. Okresní soud právě rozhoduje, zda ho pošle do vazby.

Vražda v Humpolci: Obviněný Ukrajinec skončil ve vazbě

Na Vysočině v noci padaly teplotní rekordy

Vysočina - Na dvou stanicích v noci na středu padly teplotní rekordy. V Košeticích na Pelhřimovsku naměřili 5,1 stupně Celsia, tím byla o dvě desetiny překonána dosavadní rekordní hodnota 5,3 stupně z roku 1999. V Sedlci na Třebíčsku teploměr ukázal hodnotu 6,5 stupně. Dosavadní nejnižší teplota z roku 1999 byla 7,3 stupně.

V jihlavské zoologické zahradě odchovali leguána

Jihlava – Po necelých dvou letech se podařilo chovatelům z jihlavské zoo rozmnožit a úspěšně odchovat dvě mláďata velice vzácného ještěra leguána fidžijského. A podle zbarvení mláďat těsně po vyklubání se z vajíček je zřejmé, že jde o samce a samici.

Studenti se budou trénovat v první pomoci

Vysočina – Poskytnout základní laickou první pomoc, komunikace s operátorem záchranné služby. Studenti středních škol a učilišť na Vysočině se opět budou učit zachraňovat život v rámci hodin školní výuky.

Plameny po prodloužení padly v Kolíně

Kolín – Pátý přípravný zápas před novou sezonou odehráli v úterý v Kolíně druholigoví hokejisté Žďáru nad Sázavou.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení