„Proč bych to nemohla stihnout? Podle mě to půjde," řekla tichým dívčím hlasem mladá dáma, pro kterou nic není problém. Poznáte to z jejího vyprávění.

Vážně vás ten šílený program neděsí?
Bojím se tmy, ale z atletiky strach nemám. Mám to dobře naplánované. Středa: odlet 
z Prahy do Helsinek. Čtvrtek: čtyřhodinová cesta vlakem 
z Helsinek do Kuopia. Pátek: v šest večer závod. Sobota: vlak z Kuopia do Helsinek, let Helsinky – Praha a pak tři hodiny vlakem do Ostravy, kde bych měla být do půlnoci. A v neděli ve dvě odpoledne zase závodím.

Co když přijde komplikace?
Chci stihnout oboje, ale pokud se po Finsku nebudu cítit dobře, český šampionát vynechám. Jsem poučená 
z loňska, kdy jsem se zranila na české pětce. V polovině závodu mě začala bolet šlacha v noze, ale řekla jsem si, že to doběhnu. Jenže na poslední stovce jsem uslyšela ránu a připadalo mi, jako bych stoupla na kámen. Tohle už nechci opakovat: pokud nepoběžím, nezblázním se z toho.

Váš tatínek je Fin a ve Finsku jste žila do tří let. Jak se tam cítíte?
Jezdím tam třikrát do roka, mám finské občanství 
a finsky umím od táty tak, že nikdo nepozná, že jsem přijela z Česka. Většinou po závodech zůstanu třeba 14 dnů 
u příbuzných, ale teď to musí počkat na podzim, až budu mít volno.

Jak vás berou vaše finské soupeřky?
Asi takhle: je tady, ale nemusela by tu být. Všude si připadám napůl, ve Finsku 
i v Česku, které budu v srpnu reprezentovat na mistrovství Evropy.

Pro co si do Curychu pojedete?
Pro osobní rekord. Teď jsem maximálně spokojená, protože jsem chtěla na Evropu – a jsem tam. Ale můžu být ještě lepší.

V čem je vlastně tajemství vašeho úspěchu?
Za letošními rekordy hledejte jen trénink, loni jsme pracovali na zrychlení. Dřina, dřina, dřina. Nic jiného.

Takhle to zní, jako by atletika byla nejjednodušší věc na světě. Tak jinak: chtěla jste někdy 
s běháním seknout?
Každý je občas unavený 
a přemýšlí, jestli mu to všechno stojí za to. Ale pak přijde ten omamný pocit, když proběhnete cílem… Navíc od toho zranění pesimistické myšlenky ustupují. 
I když, nedávno jsem měla na soustředění krizi.

Povídejte.
Před posledním úsekem mi v hlavě blikalo: Jsi kyselá, už to nepůjde! Ale trenér mi řekl, ať nejsem měkká, a najednou to šlo.

Takhle snadno?
Hlava je mocná. Stačí se přepnout a nevymlouvat se. Pak zvládnete víceméně všechno.

Když nekmitáte na dráze, studujete architekturu. Jak jde škola dohromady s atletikou?
Kombinovat to jde, stačí si správně rozvrhnout den. Obvykle chodím ráno do školy 
a odpoledne trénuju.

O čem sníte?
O olympiádě! Chtěla bych se tam někdy podívat a zaběhnout co nejlepší čas. Každý sportovec musí snít o tom nejlepším. A já se nejezdím jen zúčastnit: snažím se, co to jde, a poslouchám maminku.

Když běžíte?
No jasně. Jezdí za mnou 
s tátou, kde můžou. Pojedou 
i teď autem do Curychu. Maminka při závodě vždycky strašně křičí, má pronikavý hlas. Neumím si to vysvětlit, ale pokaždé slyším jen hukot tribun a maminku.