„Řekl jsem si, že dám na chvilku k ledu Pákistán a vydám se do Nepálu. Přeci jenom je tam teď podstatně bezpečněji,“ vysvětluje Jaroš. Přesně 8167 metrů vysoká hora Dhaulagiri v roce 2006 ataku rodáka z Vysočiny odolala, ale jeho odhodlání a vůli v žádném případě nezlomila. „Tehdy mi absolutně nepřálo počasí a s tím nic nenaděláte,“ krčí rameny český horolezec.

Kdy přesně začne vaše další expedice?

Odlétáme 29. března a v Nepálu pak strávíme duben a květen. Jako první máme v plánu Dhaulagiri a pak zkusíme alpským stylem vylézt na Annapurnu.

Bylo za prvním neúspěšným výstupem na Dhaulagiri jenom počasí?

Určitě, a taky jsem tam byl sám. Tudíž to bylo ještě o něco složitější. Každopádně pokud není vhodné počasí, tak můžete být stoprocentně připravený a stokrát chtít, a stejně vám to nebude nic platné.

Takže se z toho ani nedá vzít nějaké ponaučení?

Samozřejmě, že dá. Zkušenosti posbíráte vždycky. Teď už to tam trochu znám, vím kudy jít a v tomhle směru to bude jednodušší. To třeba Annapurnu jsem nikdy nezkoušel, tu si tak maximálně prohlídnu na fotkách, ale osobní zkušenost tím nezískám. Ta je k nezaplacení.

Už jste vymazal z hlavy loňskou výpravu na K2, kdy jste se musel vrátit kvůli poraněnému prstu na ruce?

Byla to smůla, která k životu patří. To máte stejné, jako s jinýma sportovcema. Taky se x let chystají na olympiádu a týden před odletem někde zakopnou a je po nadějích. Takové věci se zkrátka dějí.

Tentokrát už si asi pro jistotu přibalíte i šití…

Jistě, že přibalím. A vidíte, zase jsme u těch zkušeností. Ale taky je to samozřejmě o penězích. Třeba Američani, kteří mi ten prst loni ošetřovali, měli sbalenou takovou malou ordinaci. Potřeli mi ránu nějakou mastí a do deseti minut mi s prstem mohli dělat úplně cokoliv, nic jsem necítil. Jenomže takové přípravky jsou drahé. My, když někam vyrážíme, tak nacpeme léky do dvou igelitek.

Co vás vlastně žene neustále do toho mrazu a zasněžených, nepřístupných hor?

To jednoduché, touha něco dokázat. Je to můj sen. Vy byste nechtěl jednou získat nějakou prestižní novinářskou cenu? Někdo se prosazuje na vědecké půdě, já lezu na hory. Opravdu nemám hlavu na to, abych vymyslel nějaký nový počítačový program.

Radek Jaroš

Rád zdoláváte překážky i v běžném životě?

Ano, i když postupem času člověk určitým způsobem zleniví. Pořád je ale nuda až úplně poslední věc, která by mě lákala.

Na výpravu se chystáte pouze se Zdeňkem Hrubým, proč jenom vy dva?

My jsme ale sháněli i další členy expedice. Jenomže jednomu nevyhovoval termín, dalšímu zas něco jiného, takže nakonec to dopadlo tak, že jedeme jen se Zdeňkem. S ním si rozumím, známe se dlouho a je to můj nejstálejší parťák.

Jenomže při výstupu jste spolu i několik měsíců, ponorková nemoc se vám vyhýbá?

Vždycky hrozí, že se rafneme. Nikdy nemáte dopředu jistotu, že se po návratu budete snášet stejně. Ostatně nám už se taky stalo, že jsme se při jedné výpravě pořádně pohádali. Nemluvili jsme spolu tenkrát celý týden.

Copak se přihodilo?

Skoro nic, jenom jsme hráli Člověče, nezlob se.

To myslíte vážně?

Smrtelně. Předtím jsme sehráli snad tisíc partií, ale pak přišla jedna, kterou jsme nezvládli. Ono to hodně pramení z nečinnosti. Když je třeba špatné počasí a vy ležíte v základním táboře a nudíte se, tak to někdy stačí maličkost, vtípek, kterému byste se doma zasmáli. Tam vám ale najednou přijde jako cílený útok.

Chystáte si Člověče, nezlob se i pro letošní výpravu?

(smích) To ještě nevím, musíme se o tom se Zdeňkem nejprve poradit. Ale oni by tam měli být ještě nějací Poláci a další horolezci, takže to snad nebude tak zlé.

Co všechno ještě budete muset zvládnout před odjezdem?

Takové ty klasické administrativní záležitosti, zásobu materiálu a taky fotografické přístroje. To, abych se pak zase mohl podělit o zážitky s veřejností, fanoušky a sponzory.

A po finanční stránce je vaše expedice zajištěná?

Peněz není samozřejmě nikdy dost, kdybychom jich měli víc, tak si můžeme po Dhaulagiri odpočinout, zregenerovat a pak teprve se přesunout pod horu vrtulníkem. Takhle budeme několik dnů cestovat po svých. Ale zase na druhou stranu jsem moc rád, že mám podporu těch sponzorů, které mám.

 

Jakub Prokeš