„Raději si počkáme, jo?“ říkala. „Trenér si může dovolit říkat, že vyhraju, já ne,“ tvrdila rázně.


Prý jste měla před startem posledního závodu na 5 000 metrů obavy…


Ano. Protože jsem si vzpomněla, jak jsem v Kolomně jela s Ireen poslední závod na pětku a ona to rozjela se mnou stejně rychle a do trojky se mě držela. Tady to ale bylo o něčem jiném.


Vy jste ale nechtěla jen vyhrát čtyřboj, že? Chtěla jste také porazit na pětce svou hlavní rivalku na dlouhých tratích, Stéphanii Beckertovou z Německa.


Přesně tak. I proto jsem se musela snažit a jet. Věděla jsem, že ona zajela čas 7:04.


Nakonec jste ji s přehledem předčila. Už předtím, na 3 000 metrů , jste ji pěkně nadělila. Jste hodně překvapená?


Já nevím. Všichni se připravují na olympiádu, netuším, z jak tvrdého tréninku jela. Jsem strašně ráda, že jsem vyhrála, ale říkám: Olympiáda ve Vancouveru bude něco jiného.


Vy jste taky jela evropský šampionát z plné přípravy, ne?


To je pravda. Ale stejně si radši počkáme.


Čas do olympijských her se krátí…


… na jednu stranu mě to děsí, na druhou si říkám: alespoň už to bude a nebudu už muset přemýšlet, jak to dopadne.


Čím to, že se vám v Hamaru tolik daří? Loni jste se tu stala světovou šampionkou.


Nevím, čím to je, ale hodně se mi tu daří. Patří mezi mé nejoblíbenější haly. Přitom led tu byl fakt těžký. Při Světovém poháru se tady na patnáctku jely časy 1:54, teď to bylo těsně pod dvě minuty.


Co jste říkala na deváté místo Karolíny Erbanové? Sprint na 500 metrů dokonce vyhrála.


Říkala jsem si, že by mohla být na pětistovce do tří. Tomu prvnímu místu jsem tolik nevěřila, ale ona jela skvěle. I ten její výsledek mě tady nakopl.