VYBERTE SI REGION

Příběh a tvář Josefa Toufara se mě hluboce dotýkají

Číhošť – Spisovatel Miloš Doležal dopsal již druhou knihu o umučeném faráři Josefu Toufarovi z Číhoště pod názvem Krok do tmavé noci.

14.3.2016
SDÍLEJ:

Spisovatel Miloš Doležal dopsal již druhou knihu o umučeném faráři Josefu Toufarovi z Číhoště pod názvem Krok do tmavé noci.Autor: Deník/archiv

Navazuje tak na první oceňovanou publikaci Jako bychom dnes zemřít měli. Svoji knihu představil v Číhošti před zahájením slavnostní mše koncem února. Toufarovy ostatky byly na místním hřbitově pohřbeny teprve loni, poté co se je odborníkům podařilo identifikovat po vyzvednutí z hromadného hrobu.

Co vás původně vedlo k tomu, začít o faráři Toufarovi psát?
Impulsů a podnětů byla celá řada. Především – vyrůstal jsem v krajině (Zahrádka a okolí – dnes zatopené přehradou – poznámka autorky), kde Josef Toufar působil od roku 1940 osm let. Navíc – prarodiče z matčiny strany byli jeho farníky a přáteli. U nás doma se o tom příběhu mluvilo šeptem, ale pohnutě, a něco málo jsem tehdy zaslechl: „pana faráře umlátili", „zahrabali jako čokla", „tajemné nebe nad Číhoští".

Když jste poprvé v dětství nebo mládí slyšel o takzvaném číhošťském zázraku, jak to na vás působilo?
Tajemně. Svíravě. Ve škole nám vykládali o úspěších budování socialismu a o vítězství pracujícího lidu pod vedením soudruha Gottwalda a ve vedlejší vesnici žil kněz Toufar, kterého tento Gottwald nechal brutálně umučit. V jakém světě jsme to tedy žili? Velice zásadní pro mne byla cesta v létě roku 1987, kdy jsem jako student ledečského gymnázia se svým spolužákem poprvé vyrazil do nedaleké Číhoště. Setkali jsme se tam tehdy se strachem a nedůvěrou. Kostel byl zamčený, a když jsme se před prodejnou Jednota vyptávali na Josefa Toufara místních, neodpověděli a utekli. Kdo však byl naprosto otevřený a bez okolků nám vše vyprávěl, aniž by se bál, byla Toufarova neteř Marie Pospíšilová. Reálný socialismus ještě nechcípal a ona před neznámými kluky naprosto bez okolků popisovala zhovadilost komunistických partajníků a chování příslušníků Státní bezpečnosti. Byla svědkyní strýcova únosu a hledala ho pak po věznicích celé republiky. A právě jí po čtyřech letech soudruzi estébáci předali strýcovy hodinky a peněženku a suše oznámili, že před čtyřmi lety zemřel. Pro rodinu a Toufarovy farníky i žáky bylo šokující nejen to, že ho surově zabili, ale i jak ho po smrti pomluvili a dehonestovali. Očernili jako úchylného zločince a zahrabali pod jiným jménem. Tehdy, zcela spontánně, jsem si při odchodu od paní Pospíšilové umínil, že se budu celé číhošťsko-toufarovské kauze věnovat a pátrat tam, kde byl novinář Lidové demokracie Jiří Brabenec v roce 1968 nucen skončit. Začal jsem tehdy obcházet pamětníky a svědky a moje bádání poprvé vyústilo v roce 1992 v diplomovou práci na FSV Univerzity Karlovy v Praze, posléze v několik rozhlasových a televizních dokumentů a řadu článků. A po dalších dvaceti letech v objemnou knihu Jako bychom dnes zemřít měli.

Proč jste se rozhodl napsat o faráři Toufarovi ještě jednu knihu?
Bylo to nečekané, ale ta první kniha vyvolala nebývalou vlnu zájmu o postavu Josefa Toufara a jeho příběh. Jako by mu vrátila hlas a zpřítomnila ho jako živou postavu. Toufarovo svědectví oslovuje nejen katolíky, ale také nevěřící, lidi stojící mimo církev či příslušníky jiných denominací. Ta kniha také podnítila řadu tvůrců, výtvarníků, literátů, divadelníků a hudebníků ke vzniku řady uměleckých děl. A pokud jde o novou knihu – původně jsem zamýšlel vydat jen rozšířené vydání publikace první, ale během posledních tří let mě při pátrání po stopách Josefa Toufara potkalo ještě několik velice zvláštních okolností, a tak musela vzniknout kniha úplně nová a svébytná. Knihu vydává Nezávislý podmelechovský spolek, který se pod vedením Jana Kárníka pokouší nezapomenout na pohnutou minulost našeho kraje a organizuje různá pamětnická setkání, besedy, kulturní akce.

Můžete ty zvláštní okolnosti připomenout?
Jednak to byl nález části Toufarovy písemné pozůstalosti na půdě číhošťské fary. Dále objev jeho knihovny v Arnolci a také nález i identifikace estébáckého filmu zachycujícího Toufara den před smrtí. Přihlásila se mi řada pamětníků se zajímavými svědectvími a důležitá byla i příprava a vlastní exhumace ostatků číhošťského kněze na ďáblickém hřbitově, jejich zkoumání a slavnostní uložení v Číhošti. Ostatně součástí nové knihy jsou také zprávy archeologa, antropologů z Národního muzea a soudního lékaře o celém tomto procesu. Na rozdíl od té první není tato kniha postavena jakou souvislý příběh, ale je sestavena ze čtrnácti kapitol, ve kterých pohlížím na Josefa Toufara z různých stran, přes různé události a fenomény.

Jak se vám druhá kniha psala? Neměl jste obavy, zda a jak ji čtenáři přijmou nebo nevyčtou, že se s tématem opakujete?
Pracoval jsem na ní intenzivně tři roky. Psal jsem pomalu, nebylo kam spěchat. Navíc jak jsem říkal, pod ruku mi přicházely, skoro bych řekl zázračně, dosud neznámé materiály, což je pro autora úplné požehnání. A co bylo pro mne při přípravě této knihy také důležité – pobýt na místech spojených se životním finále Toufara a ty prostory do sebe vstřebat. Podařilo se mi ve Valdicích pomocí dokumentů identifikovat celu, ve které byl Toufar mučen, a také určit jeho úmrtní pokoj v Praze. Obavu, jak čtenáři knihu přijmou či zda se s tématem neopakuji, jsem neměl, neboť v knize přináším nová zjištění a příběh to dál a zajímavě posouvá. Ostych a respekt mám před samotným páterem Josefem Toufarem, o kterém píši.

Co nového se v ní čtenář dozví?
Každá ze čtrnácti kapitol přináší nová zjištění. Věnuji se v ní nejen epizodám z Toufarova mládí, studentského i kněžského života, ale popisuji Toufarovo přátelství se želivským opatem Tajovským či se pokouším nahlédnout i do farářova přemýšlení o samotném tajemném pohybu číhošťského křížku. Jak on k tomuto jevu přistupoval, jak jej pro sebe četl a proč byl ochoten obětovat život za něco, co sám ani neviděl. Rekonstruuji také průběh Toufarova únosu a vyprávím příběhy věcí, které měl u sebe v té chvíli v kapsách. Důležitou kapitolou je popis situace a atmosféry po farářově únosu v samotné Číhošti a okolí – jaká bezpečnostní, ideologická a násilná opatření se tam v průběhu 50. let udála. Dává vám to částečně odpověď na otázku, proč se tam tak lidé báli prakticky až do 90. let. Nebo v jiné kapitole se zabývám průběhem farářových posledních hodin života a vyhledal jsem svědkyni těchto okamžiků – bývalou zdravotní sestru. Mapuji vznik propagandistického filmu Běda tomu, skrze něhož pohoršení přichází, a identifikoval jsem ty, kteří v něm vystupují. Detailně také popisuji okolnosti Toufarovy smrti před šestašedesáti lety, pitvy a potupného zahrabání těla na hřbitově v Praze-Ďáblicích, historii tohoto místa a způsob ukládání ve 40. a 50. letech 20. století. Knihu doprovází bezmála sedm stovek většinou dosud nepublikovaných fotografií a dokumentů.

Současně s knihou také vychází na nosiči CD patnáctidílná rozhlasová četba z knihy Jako bychom… Kdo se na ní podílel?
Knihu pod režijním vedením Markéty Jahodové interpretují herci Jana Franková a David Matásek. A jako speciální bonus CD doplňují tři zajímavá „zastavení" – nedávno nalezený Toufarův dopis Karlu Vránovi, příběh exhumace ostatků Josefa Toufara a reflexe toho, jak kniha vznikala.

V knize využijete i písemnosti, které jste před rokem našel na půdě číhošťské fary. Co nálezu předcházelo? Splnil vaše očekávání?
Jeden ze starých farníků, pan Ptáčník, si vzpomněl, že když v 80. letech opravovali brigádnicky střechu číhošťské fary, objevili při tom na půdě bednu s písemnostmi, ale zalekli se, když uviděli Toufarovo jméno a rychle písemnosti zastrčili pod půdní podlahu a zatloukli prkny. Přestože jsem byl původně 
k vyprávění pana Ptáčníka skeptický, požádal jsem jednoho kamaráda z Číhoště, Petra Kovandu, aby mi pomohl se svícením a odklápěním prken na půdě. Důkladně jsme hledali a nic nenacházeli. Až ve chvíli, když 
už jsme to chtěli vzdát, všiml jsem si za jedním trámem malého papírku. Pomalu jsem ho vytáhl a našel na něm Toufarův podpis. A po důkladném prohlédnutí jsme za trámem našli, sice v dosti špatném stavu, ale v zajímavé pestrosti, řadu písemností – Toufarův zápisník, kopie knězových dopisů, různé jeho náčrtky a poznámky. Jedná se o velice zajímavý materiál.

Jaký konkrétně byl vztah Josefa Toufara a Vysočiny?
Vysočina hraje v Toufarově životním příběhu zásadní roli. Na Vysočině se narodil a mimo roční vojančení v Brně, studia v semináři v Hradci Králové a mučení ve Valdicích zůstal této krajině věrný po celý život. Svoji domovskou krajinu měl velice rád. Znal ji dobře. Jihlava, Polná, Havlíčkův Brod, Přibyslav, Nížkov, Chotěboř, Zahrádka, Želiv a tak dále, to vše jsou místa, která důvěrně znal a kde měl přátele. Rád také chodil pěšky, věděl, co je práce na vysočinských polích, zajímal se o historii svého domova. Sám v jednom dopisu píše, že se nejlépe hodí do vysočinských kopců.

Co nového jste zjistil o jeho mučitelích?
V případě Josefa Toufara jsem měl možnost několikrát hovořit s velitelem instruktážní skupiny Ladislavem Máchou, spoluviníkem farářovy smrti. Za svoje činy byl jako jeden z mála alespoň symbolicky odsouzen ke dvěma letům. Odseděl si polovinu a ze „zdravotních" důvodů byl propuštěn. V nové knize popisuji jeho životní příběh. Ničeho nelituje. Je to komunistický fanatik. A k tomu kariérista. A když se vše spojilo se silou fyzicky zdatného mladého chlapa, vyšel z toho bezohledný surovec.

Kdybyste měl možnost se s farářem Toufarem setkat osobně, na co byste se ho rád zeptal?
Osobně jsem se s ním setkal. Ve chvíli, kdy archeologové z pražského NPÚ pod vedením Jana Havrdy našli jeho tělo v hromadném hrobě v Praze-Ďáblicích. Stáli jsme nad jeho hrobem s jeho praneteří Jitkou Cvetlerovou a oběma nám došlo, že je to on. Byli jsme všichni dojatí a mlčeli jsme. A kdybych se ho mohl na něco přeptat? Možná na to, jestli jsem se někde neuťal při popisu situací jeho života.

Mělo psaní knihy o Toufarovi nějaký vliv na váš osobní život? Změnil jste nějak svoje vlastní názory či postoje?
Ano, příběh a tvář Josefa Toufara se mě hluboce dotýkají a oslovují. Prožívám celou kauzu jako přítomnost, není to pro mne látka dávné minulosti. Rozhodně jsem více vděčný. Za nesamozřejmé věci – svobodu, demokracii, Vysočinu, domov, blízké, přátele. A za Josefa Toufara, za sílu jeho kněžského svědectví.

Miloš Doležal

Narozen 1. července 1970 v Háji u Ledče nad Sázavou. V Českém rozhlase pracuje od roku 1998. Připravuje pořady z oblasti české a světové poezie, Autor a spoluautor řady rozhlasových pořadů a dokumentů z období války, komunistického teroru 50. let, uměleckých portrétů, literárních pořadů a rozhlasových kompozic (Atentát na Heydricha, Cesta do Saganu, Na množství nehleďte, Smrt gen. Luži, Případ Babice!, Proroci a služebníci, Sokolovo, Smrt v Kobylím dole, Český exil, Osudný krok Jana Masaryka, Nepokořený duch – M. Horáková, Skryté krystaly, Krok za krokem po českých místech magických, Válečný zápisník Rudolfa Hrubce, Dny -D, Piero della Francesca, Caravaggio aj. ). Za rozhlasovou dokumentaristiku oceněn řadou cen. Vystudoval Fakultu sociálních věd UK v Praze (1992).
Vydal například básnickou sbírku Podivice, bibliofilský soubor básní Kamení, básnické sbírky Obec, Les, Čas dýmu, Sansepolcro a mnoho dalších.

Autor: Štěpánka Saadouni

14.3.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Ve Třech Studních na Novoměstsku ožívá černá Afrika

Tři Studně – Kouzlo černé Afriky a nespoutaný půvab divoké přírody přenesl do Tří Studní novoměstský rodák, režisér, scénárista, fotograf a producent v jedné osobě Jan Svatoš. Tamní Letní minigalerie hostí unikátní expozici fotografií nazvanou Archa světel a stínů.

Na Piláku ve Žďáře se lodě půjčují za „hubičku“

Žďár nad Sázavou - Lodičku nebo šlapací katamaran si lze vypůjčit ve Žďáru nad Sázavou v rekreačním areálu u Pilské nádrže díky rozšířené službě městské organizace Sportis.

Vstup do rezervací je zakázán

Žďárské vrchy – Sběr borůvek či hub v národních přírodních rezervacích (NPR), které jsou v Chráněné krajinné oblasti (CHKO) Žďárské vrchy celkem čtyři, může přijít pěkně draho. V místech, v nichž platí nejvyšší stupeň ochrany, hrozí za neoprávněný vstup až stotisícová pokuta.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.