VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Ondřej Brzobohatý: Nikdy bych se kvůli ženský nevzdal muziky

VYSOČINA - Popularitu mu přinesla soutěž Česko hledá SuperStar. Sám o sobě říká, že je vyučený muzikant. Moderátorské ani herecké ambice prý nemá, přesto však v současnosti účinkuje v oblíbeném nováckém seriálu Ulice.

1.12.2007
SDÍLEJ:

Ondřej BrzobohatýFoto: Miloš Novák

Nedávno se představil se svou kapelou Bůhví v havlíčkobrodském klubu Effect. Řeč je o Ondřeji Brzobohatém.

Název kapely Bůhví vznikl podle románu slavného spisovatele Josepha Hellera. Slovo bůhví však evokuje jakési pokračování. Co si za tím podle vás lze představit?

Schová se za to cokoliv. Hrajeme muziku, která se dotýká všech žánrů, bůhvíjakých žánrů. Anebo bůhví, jak dlouho budeme hrát. Je to svým způsobem alibi. Bůhví si každý zapamatuje, je to chytlavý název. Nemá to však žádný religiózní podtext. Raritou je spíš to, že všichni v kapele jsme ateisté.

V něco ale určitě věříte…

Věřím v různé energie, každý je může nazývat jinak. Mám v ně větší důvěru než v jakoukoliv církev.

Do showbyznysu jste vlítnul jako blesk moderováním SuperStar. Zřejmě to však pro vás až takový šok nebyl. Vyrostl jste přece v rodině dvou slavných herců.

Já jsem se z toho s prominutím nikdy nepodělal. Popularita pro mě není nic zásadního, nic, pro co bych žil. Tátu poznávali na ulici a já si z toho dělal legraci. Taky táta to bral s nadhledem. Rozlišuji, za čí kariérou stojí kus pořádné práce a kde je jen pseudosláva. Showbyznys neřeším, je mi tak trochu ukradený. Z dětství si pamatuju jednu historku: bylo mi asi šest let a vystupoval jsem s housličkami v lidové škole umění. Těsně před vystoupením ke mně přistoupil táta a řekl: Jen se neposrat, Ondro. A já se tímhle heslem řídím celý život.

Radek Brzobohatý a Hana Gregorová - vaši rodiče – jsou známí herci. Kolik síly jste potřeboval, abyste si svoje postavení vybojoval?

Nikdy jsem nepotřeboval nikomu nic dokazovat, akorát sobě. Jsem flegmatik a jen relativně málo věcí mě dokáže rozhodit. Naopak, je velkým štěstím, že jsem se narodil právě svému otci a své matce, vnímal jsem to vždycky jako výhodu. I když samozřejmě cítím zodpovědnost za ta očekávání, která díky tátovi jméno Brzobohatý vzbuzuje. Chtěl jsem, aby na mě mohli být rodiče hrdí. I já chci být jednou pyšný na to, co bude stát za mnou.

Se zakládajícím členem kapely Bůhví Martinem Hrubým jste se seznámil dost kuriózně – u baru jste o dívku oba dva bojovali tak, že jste jí vyprávěli básně. Od té doby uteklo sedm let. Recitujete dnes verše i své přítelkyni Johance?

Ano, recituju, kolikrát si je i vymýšlím. Před spaním jí často vyprávím pohádky. Vždycky jsou o malé Johance, která… Jsou to pohádky s ponaučením, něco ve stylu Fontainových bajek. Ty jsem zbožňoval, některé i uměl nazpaměť. Básničky mám rád pořád, tíhl jsem k nim víc než k próze.

Když už mluvíme o Johance, život muzikanta je hodně náročný. Nahrávání, spousta koncertů, občas z publika přiletí nějaké spodní prádlo. Jak se s takovými věcmi vyrovnává vaše přítelkyně?

Johanka by měla dostat medaili. Obdivuju ji za to, že to všechno zvládá. Člověk odjede na týden pryč, vrací se domů pozdě v noci, k tomu všemu ještě přes den zkouška. Není to běžný život, ale nám oběma to vyhovuje.

Jednou jste sám o sobě řekl, že jste exhibicionista. Moderování, hraní, zpívání, to si asi předvádění vyžaduje. Měl jste ale chvíle, kdy jste si říkal, tak teď se předvádět nechci?

To jsou opravdu jenom chvilky. Někdo od vás očekává, že budete bavit společnost, ale vám se zrovna moc nechce. Exhibice se u mě naplno projevuje na jevišti, je to spíš trans, do kterého se dostanete ve chvíli, když cítíte, že komunikace mezi fanoušky a vámi funguje. Pokud jde o moderování, před dvěma lety jsem si řekl, že s tím končím. Českého slavíka beru za svůj moderátorský vrchol. Tyhle ambice nemám, ani jsem nikdy neměl. Nerajcuje mě to. Je však pravda, že kdybych se tím živil, tak jsem dneska těžce za vodou. Divili byste se, kolik by pořadatelé byli ochotni zaplatit za to, abych někde něco odkecal.

Inspirace u někoho přichází, když je v depresích, někdo zase píše, když se cítí dobře. Jak je to u vás?

Múzám nic neporučím. Přijde to kdykoliv, nemusím být nutně smutnej, nebo veselej. V hlavě se třeba objeví melodie, riff a důležité je být na to připravený. Vždy mám proto něco po ruce. Minule jsem například našel záznam notové osnovy i motiv na papírovém ubrousku.

Jak často tyhle záznamy končí v koši?

Často. (Smích.) Stává se, že ten motiv už někdo přede mnou napsal. Většinou to ale zjistí někdo jiný a já jsem potom z toho smutný. Vždyť se mi to tak líbilo!

V současnosti vás diváci mohou vidět v úspěšném seriálu Ulice. Hrajete v něm slušňáka Marka, který má vztah s kadeřnicí Digi. Co všechno té postavě dáváte ze sebe?

Nestudoval jsem herectví, nevím tedy, jak něco ze sebe roli dávat nebo brát. Podle mě je herectví o přirozenosti. Pokud jde o postavu Marka, ta charakteristika je mi trochu podobná, akorát já bych si spoustu věcí nenechal líbit.

Marek je chápavý, milující, příliš tolerantní, něco jako Brandon Walsh z Beverly Hills po česku…

Jasně, Brandon Walsh. „Víš, Brandone, rozvázaly se mi tkaničky.“ „Chceš si o tom promluvit, Dylene?“ Mám na tohle teorii. Ulici totiž píšou ženské autorky. A do té doby všechny mužské postavy demoralizovaly. Já jsem první, který je čistý jak dětská prdelka. Nemám žádné hříšné myšlenky, vystudoval jsem skvělou školu, miluji chudou kadeřnici, chci si ji vzít a mít s ní kupu dětí.

Nemáte tedy tendenci zasahovat do scénáře a postavu si trochu přizpůsobit?

Nemyslím si, že by Marek nutně musel provést nějakou lumpárnu. Nicméně je pravda, že teď jsme točili díly, kde to s Markem a Digi nebude příliš ideální. Ale Marek se opět zachová jako charakter, už však do sebe nenechá tolik rýpat. Musím říct, že konečně jsme toho poloboha trochu polidštili. (Smích.)

Určitě se názory na vaši postavu různí…

Nedávno mi kamarádka, je jí třiadvacet, řekla: Ty tam seš tak slizkej. Asi dva dni nato jsem venčil našeho psa, Aničku, a potkal jsem jednu paní. Chvíli na mě koukala: Jste to vy! My vás milujeme, celá naše parta. Všechny holky od nás vás zbožňují. Věkový průměr její party podle mého odhadu mohl být asi kolem šedesáti let. Takže ano, názory jsou různé.

Kromě televize účinkujete také v divadle. Dokonce se na jednom jevišti objevujete se svým otcem. Je to pro vás inspirativní?

Pro mě není nepřirozené hrát divadlo, stylizovat se do nějaké role. A hraní s tátou je strašně fajn. Nejen že ho vnímám jako autoritu, ale baví mě, jak umí na jevišti pracovat s humorem, jak umí vystavět situaci a ve správný okamžik zasmečovat.

Manželství vašich rodičů je československé: máma je slovenská herečka, i otec má kořeny na Slovensku, narodil se ve Vrútkach. Jak vnímáte fakt, že v současnosti mladí lidé už slovenštině nerozumějí?

Je mi to líto. Jako národy jsme si podobní, akorát Slováci jsou temperamentnější. Miluji slovenštinu. Je to krásný jazyk. Já sám mám kolikrát problém vyjádřit se v češtině. Nedávno jsem Johance řekl: Prosím tě, podej mi tu žufanku. Cože? No žufanku, potřebuju si nabrat polévku. Tak to ti snad dám naběračku, ne?

Když jsem byl malý, často jsem slova i kombinoval. Máma na mě neustále mluvila slovensky. Přitom ale česky umí skvěle, zůstal jí pouze jemný slovenský akcent. U některých Slováků obdivuji, že se jim jazyk nezdegeneroval na něco, co není ani čeština, ani slovenština.

Prý se Johanka kvůli vám odnaučila kouřit, a začala dokonce jíst zdravě. Čeho byste se vzdal kvůli ženě vy?

Byl bych ochotný na sobě v mnoha ohledech zapracovat, to jsem ostatně už i udělal. Svého času jsem spoustu takových těch každodenních, všedních problémů odsouval, házel za hlavu. Když však moje nezodpovědnost dosahovala vrcholu, odstranil jsem to. Určitě bych se ale kvůli ženský nevzdal muziky. Ta ze mě dělá to, co jsem. Je to velmi intenzivní pocit a nemyslím si, že by po mě něco takového mohl chtít člověk, jemuž by na mě záleželo.

1.12.2007 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Lubomír Lampíř
9

OBRAZEM: Úroda na Sádku je nejlepší za pět let. Suchu navzdory

Ve žďárském zámku zavedli speciální prohlídky uzpůsobené pro nevidomé návštěvníky. Prohlídky jsou na objednání a stojí 50 korun na osobu (pro nevidomého i jeho průvodce). Do celého areálu smějí také vodicí (i ostatní) psi.
7

Nevidomí zažijí ve žďárském zámku speciální prohlídky

Do participativního rozpočtu lidé přihlásili jedenáct návrhů

Žďár nad Sázavou – Při veřejném setkání budou představeny návrhy, které obyvatelé Žďáru poslali do participativního rozpočtu na příští rok. Do něj bylo stejně jako v letošním pilotním ročníku akce vyčleněno 600 tisíc korun.

OBRAZEM: Horácký džbánek zahájil Jaroslav Samson Lenk

Žďár nad Sázavou – Půlkulaté jubileum slaví festival folkové a country hudby Horácký džbánek. Letos se ve Žďáře nad Sázavou koná již po pětatřicáté. Dvoudenní festival začal v pátek krátce po 17 hodině koncertem Jaroslava Samsona Lenka s jeho doprovodem. Lenk se také po oba dva dny ujal role moderátora.

Patronkou Běhu pro hospic je Veronika Čamková

Velké Meziříčí – Několikanásobná juniorská mistryně České republiky v alpském lyžování a zároveň rodačka z Velkého Meziříčí Veronika Čamková se stala patronkou druhého ročníku Běhu pro hospic.

AKTUALIZOVÁNO

Stromy padaly na silnice, auta i karavan

Vysočina – Plné ruce práce měli přes noc hasiči i policisté na Vysočině kvůli bouřce doprovázené silným větrem. „V průběhu noci a časného rána zasahovali hasiči na Vysočině u více než 120 událostí v souvislosti s počasím,“ informovala mluvčí hasičů Petra Musilová. Šestadvacet oznámení obdrželi také vysočinští policisté.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení