VYBERTE SI REGION

Ani drahé varhany vám harmoniku nenahradí

Vladislav /ROZHOVOR/ - Skupina los Valos, kterou tvoří František Vala se synem Stanislavem, hraje, zpívá a baví publikum už sedmnáctým rokem. Muzikantské zkušenosti Františka Valy se počítají na desetiletí. Zamýšlel se nad tím, proč je los Valos úspěšná i za hranicemi kraje nebo proč z oslav mizí lidové písničky.

15.3.2016
SDÍLEJ:

Skupinu los Valos tvoří syn Stanislav a otec František Valovi z Vladislavi na Třebíčsku. Za již řadu let společného hraní si podle zkušenějšího z muzikantů vybudovali dobrou pověst.Foto: Archiv los Valos

Říkal jste mi, že učíte na technické škole v Třebíči. Jaké předměty?

Odborné předměty: autoškolu, strojírenskou technologii, materiály a další.

Díky zaměstnání učitele, jestli se to tak dá říct, máte na muziku čas. Je to tak?

To je pravda. Odpoledne končím pravidelně a na muziku je čas samozřejmě i o víkendech. Dnes se navíc nehraje jen o sobotách, ale taky pátky, někdy i neděle.

Od kdy hrajete?

Už je to pěkná historie. Já hraji od čtrnácti let a je mi devětašedesát, takže to už nějakých pár let je. Pořád platí to, že bych bez muziky asi umřel. Syn hraje taky.

Jak jste začínal?

Od čtrnácti nebo od patnácti jsem začal chodit s muzikanty z Koněšína, odkud pocházím. V té době se tam zakládali známí Pekelníci a tehdy taky Veselá pětka. To byla svatbová a zábavová skupina o pěti lidech.

Hráli jste lidové písničky?

Taky. Obecně řečeno jsme hráli tři na tři, tři písničky lidové, tři pomalé. Moderní se tehdy ještě moc nehrály. V roce 1976 jsem ale odešel na vojnu a místo mě nastoupila jiná muzikantka. Když jsem se vrátil, tak mě to k muzice pořád lákalo, ale bylo to období, kdy mě lákaly i jiné věci, třeba ženské. Jedné jsem se chytl a vydrželo to. Ale muziku jsem neopustil, táhlo mě to k ní, i když jsem doma hodněkrát sliboval, že už chodit nebudu.

Na vojně jste měl možnost hrát?

No jistě. Narukoval jsem do Hradce Králové. Tam jsem byl jediný, kdo měl střední školu, takže jsem počítal s tím, že půjdu na poddůstojnickou školu. Jenže jsem měl problém s náboženským založením. Lidé z vesnic byli takto škatulkováni hodně, protože na vesnicích se zkrátka do kostela chodilo, a to byl problém. Takže jsem šel dělat řidiče, ale brzy si mě všiml jeden náčelník a řekl, že když mám střední školu, tak půjdu do kanceláře. Tím jsem se dostal mezi lidi s vyšší šarží, kteří sem tam potřebovali zahrát na nějaké svatbě, oslavách a tak dále. Na harmoniku jsem toho tam díky tomu odehrál moc.

Jak to s vámi bylo po vojně?

Do Veselé pětky už jsem se nevracel a začal pracovat v kolchozu. Potkal jsem se tam už s jedním starším pánem, tehdy jsme si vykali, bylo mu snad mírně přes šedesát a věděl jsem, že umí na buben. Jenže chodit s muzikou se mu moc nechtělo. U hudby jsme se pak potkali až v roce 1984, kdy jsme začali hrát čistě ve dvou. Pak jsme přibrali dalšího, obsazení se měnilo, ale v roce 1986 jsme začali hrát ve čtyřech a jmenovali jsme se Vamakoš jako zkratka jmen, Vala, Martečík, Kopečný, Švaříček.

To je hezké.

Nám se líbilo, ale tehdy se ještě muselo registrovat a dotyčný úředník mi do telefonu řekl, že blbější název jsme si snad nemohli dát, a smál se. Platí, že kapelu rozvrtají prachy nebo ženy. Tak to bylo i u nás. Jeden člen byl trochu žádostivější o peníze, víc jsme mu ale dát nemohli, a tak jsme se rozešli. Bylo to asi v roce 1995, kdy synovi bylo čtrnáct let a začal s námi chodit. Vždycky jsme ho doma vedli k muzice, protože naše rodina byla hodně muzikantská, tedy hlavně můj děda. Ten patřil ke generaci muzikantů, která ve Vladislavi chodila hrát na všechny pohřby. Jeho syn a můj otec říkal, že je šumař, že zahraje na všechno. Tak jako děda ale otec neuměl, a tak mě dal do lidové školy. Bavilo mě to, ale, co si vzpomínám, tak z Koněšína nás chodilo osm a u muziky jsem zůstal sám.

A na co jste se učil?

Na harmoniku, já jsem tělem i duší harmonikář. Lidová škola mě bavila, jen mě mrzelo, že jsem měl každý rok jiného učitele, a tak mě otec přihlásil k panu Antonínu Žandovi do třebíčské židovské čtvrti. To byl pětaosmdesátiletý dědeček. V té době jsem měl základ, uměl jsem etudy, ale potřeboval jsem se rozvíjet. To byla moje výhoda. Pan Žanda byl armádní muzikant s pevným pořádkem. Své žáky měl rozdělené do osmi skupin podle toho, co uměli, a já jsem během prvního půl roku postoupil od začátečníků až do nejlepší osmé. Každou sobotu jsem za ním jezdil. On nám psal noty vlastní rukou a byly to samé lidovky. Když pak chodil syn do lidovky, tak jsem paní učitelce říkal, že by měla změnit třicet procent osnov a učit děti lidovkám. Nechtěla, a je to škoda, protože na lidovkách se učí lidoví muzikanti. Ano, na konzervatoř se z těch žáků dostane jeden z deseti nebo jeden z dvaceti, ale většina z nich, pokud tedy vůbec zůstane u muziky, tak hraje pro obyčejné lidi, kteří si chtějí zazpívat a zatančit. Je třeba mnohem víc podporovat lidovou muziku.

Váš syn se ji učil?

Ano, ale musel jsem ho zprvu dvakrát do týdne, pak už jen jednou vozit z Vladislavi až do Náměště. Nějaký čas to drželo i dceru. Dokonce bych řekl, že byla lepší než syn, ale bohužel ji to tolik nebavilo. Ale osm let jako základ má. Syn se učil na klavír, pak baskřídlovku a ještě křídlovku. Tím pádem má širší základ. Hraje na kytaru i na buben. Takže takový všeuměl. Díky tomu jsme byli ve skupině pořád čtyři a bylo to dobré. V roce 1999 nás opustil bubeník, kterého jsem znal z kolchozu. Říkal, že by hlava chtěla, ale nohy už mu tolik neslouží, a skončil. Bylo to v době, když se svatebčané hodně ptali, jestli bychom nepřijeli ve třech, nebo jen ve dvou. Odpovídal jsem jim, že ne, protože jsme byli ve čtyřech na něco natrénovaní a těžko přijedeme v omezené sestavě. Ale odchod bubeníka nás k tomu v podstatě přinutil, navíc ještě odešel Petr Švaříček z Kojetína, který v té době začal podnikat a už neměl tolik času. Nezbývalo než si poradit se synem ve dvou. Od té doby chodíme jen spolu.

Od roku 1999 dodnes?

Ano, jen sami dva a daří se nám. Mohu říct, že máme rok od roku víc vystoupení.

Při jakých příležitostech hlavně hrajete?

Svatby, plesy, narozeniny, šibřinky, prostě všechno. Dřív jsme měli nevýhodu, že jsme měli slabou aparaturu, vlastně hroznou aparaturu. Víte, každý si myslí, že to, co se na akcích vydělá, tak jde do rodinného rozpočtu. U nás to tak není. Všechno se dává na hromádku a obnovuje se z toho aparatura a další věci, které s muzikou souvisí. To je výhoda rodinné kapely. Navíc jsme se seznámili s dobrým člověkem, který nám jeden mixážní pult zapůjčil a postupně jsme mu ho spláceli. Teď nás nabádá, abychom neustále obnovovali. Na druhou stranu nás to nutí, abychom šli dopředu.

Jak jste na tom s konkurencí?

Takových dvojic jako my je mnoho, my máme podle mě výhodu, že hrajme i lidovky a navíc k tomu máme harmoniku, což je lidový nástroj. A to řadu těch posluchačů uchvátí, protože máme něco jiného než ostatní. Ani elektrické varhany vám totiž neudělají zvuk jako harmonika. Počet akcí stále roste a už to není jen Třebíčsko, ale jezdíme i za hranice okresu směrem na Žďár nad Sázavou nebo na druhou stranu k Brnu. Hráli jsme takhle jednou v Čebíně na svatbě, kde bylo 150 lidí. A během té oslavy jsme si udělali patnáct až dvacet dalších kšeftů z Brna.

Asi jste se líbili.

Asi ano, rozhodující byla ale taky cena. Ta je totiž v Třebíči a v Brně úplně jiná. U nás to není nic tajného, my si za deset hodin hraní na svatbě bereme šest tisíc, někdy šest a půl, když projedeme víc pohonných hmot. Už několik lidí nám řeklo, že je to málo, protože někdo z Brna po nich chtěl dokonce prý i devatenáct tisíc. Takoví by si u nás zahráli jen jednou.

A možná i v širokém okolí.

To ano. Můžu říct, že máme nějakou úroveň. Musím to zaklepat, letos jsme totiž měli úžasnou plesovou sezonu a na žádné akci jsme nešli pod sto padesát lidí. Potom často slýchám od studentů ve škole, že se prý mám dobře, když se můžu na každé akci napít a najíst dosyta. Ano, já to beru, najíst a napít se na akcích není problém, ale když chcete za práci odměnu, tak musíte něco ukázat a ne že se tam budete opírat o varhany a kymácet se ze strany na stranu.

Zmínil jste to už několikrát, člověk si dělá reklamu asi už při vystoupeních.

Tak to skutečně je. Úroveň je zkažená během jedné zábavy, to opravdu platí. My jdeme cestou maximální profesionality, takže dětské karnevaly hrajeme zadarmo, stejně tak hraní seniorům. Třeba teď pojedeme za seniory do Náměště. Takhle si děláme jméno a taky určitou prestiž. I to nás tlačí pořád dopředu a přiznám se, že věk, i když mi letos bude šedesát, si nepřipouštím. Vliv na to má i manželka a rodinné zázemí, které mám úžasné.

Takže peníze si berete jen za svatby, plesy a další akce?

Ano. Ještě bych k tomu připočetl oslavy narozenin a další oslavy. Ty chodíme hodně.

Vy jste říkal, že hrajete se synem jako dvojice od roku 1999?

Ano.

A od té doby už jste byli los Valos?

Ano. S názvem přišel syn, napsal ho tehdy na nějaký popundekl. Prý když může být los Brňos, tak bude i los Valos. Ujalo se to, los Valos už je, troufnu si říct, pojem.

Chodíte i sám s harmonikou?

Ne, ale mám možnosti. Známým chodím, ale ne moc rád. Většinou to totiž bývá tak, že se s harmonikou třeba hodinu zpívá, ale pak za vámi lidé přijdou a chtějí něco moderního. Na harmoniku se to ale nedá. Proto raději se synem říkáme, že půjdeme dva a vezmeme si míň peněz, než aby šel jeden a bylo to takové polovičaté. Každá akce je jiná, někde chtějí lidovky, jinde modernu. Třeba nedávno jsme byli v Březníku na kamarádových šedesátinách a skoro celou akci se hrály jen lidovky. Znám jich poměrně dost, asi šest set padesát, až se někteří lidé divili. Na dětském karnevalu zase hrajeme skoro jen moderní, aby si děti mohly zařádit.

Těch šest set padesát lidových písniček hrajete z not?

Ne. Noty oba známe, ale to by nešlo, musí to být všechno v hlavě. Když hraji, tak nesmím přemýšlet, kam mám dát jaký prst. Když nad tím začnu uvažovat, tak je zle a okamžitě se udělá chyba. Musí to být automatika a musí to být velký kůň.

Na kolika akcích hrajete?

Bývá jich před šedesát a rok od roku se to stupňuje. Na letošek už teď máme čtyři úplně nové akce. Třeba jsme nikdy dřív nehráli tady kousek v Náramči, až od předloňska jsme tam začali jezdit a už teď jsme zamluveni až do roku 2019. Něco se ale taky bohužel musí odříkat. Už ale nedělám to, že bych nějakým známým muzikantům akce, na které my nemůžeme, takzvaně dohodil. Udělal jsem to jednou a pak mi ti pořadatelé říkali, proč jsem jim tam tak špatné muzikanty poslal. Od té doby nikoho do ničeho netlačím.

Většina akcí je na Třebíčsku?

To ano, jen kolem deseti akcí do roka bývá někde dál. Už pravidelně jezdíme šibřinky v Brně Bosonohách. Tam to bývá veliké.

Zaujalo mě, že umíte tolik lidových písniček. Řekl bych, že už moc takových není.

To je pravda.

Muzikantské dvojičky přece většinou hrají modernu, že?

Jasně, většinou je to moderna a většinou tím způsobem, že mají flashku, napíchnou ji na varhany, ono jim to samo hraje a oni ty varhany jen drží. Tohle by u nás vůbec nešlo. Syn si naopak schválně koupil varhany s kladívkovou klaviaturou, takže už je to v podstatě klavír. A to proto, aby si to vyhrál, aby si to vychutnal. Samozřejmě že tam máme podklady, ale lidovku on normálně basuje rukama na živo a sóla hraje sám bez playbacku. Chyba se samozřejmě udělá, ale lidé aspoň vidí, že hrajeme opravdu na živo.

Proč lidové písničky vymizely? Je to kvůli lidem, že je nechtěli zpívat, nebo kvůli řadě muzikantů, kteří je přestali hrát?

To bych netvrdil, že úplně vymizely. Na našich zábavách lidovky určitě nevymizely a nevymizí. My se snažíme ty lidovky dostat do lidí za každou cenu. Vzpomínám si na jednu příhodu. Stalo se mi, že za mnou přišla na jedné svatbě nevěsta a řekla, ať hrajeme jen moderní. Řekl jsem, že tedy dobrá, ale šel jsem za rodiči nevěsty a zeptal se, proč zvali babičky a dědečky, když teď chtějí jen modernu. Dohodli jsme se, hráli jsme dvě rychlejší a dvě pomalejší moderní písničky a jednu lidovku. A líbilo se to.

Takže podle vás je to o muzikantech?

Určitě. O tom, jak k tomu přistoupí oni. Za sebe můžu říct, že na téměř všech plesích hrajeme až do půlnoci v podstatě jen lidovky. Kvitují to i pořadatelé, protože vidí, že v sále ještě jsou staří lidé, kteří mají lidovky mnohem radši než modernu. A po půlnoci, až staří většinou odejdou, se zase hrají hlavně moderní písničky. My máme z čeho vybírat, takže to není problém.

Autor: Kamil Černý

15.3.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Berta je výjimečná kráva, shodují se chovatelé

Radešínská Svratka - Výjimečná. Taková je pro každého, kdo se s ní setkal, sedmiletá Berta. Strakatá dojnice z Proagro Radešínská Svratka sklízí na výstavách od roku 2013 jeden úspěch za druhým.

Kterak chce ministr Jurečka „odklonit" státní dříví

Stát chce omezit vývoz surového dřeva. Podpoří proto nové pily, kterým zajistí surovinu ze státních lesů. Dřevaři a jejich sdružení ale takový zásah do trhu, který zvýhodní novou konkurenci, svorně odmítají. Vědí, že argument o snížení exportu kulatiny je jen zástěrka a ve skutečnosti jde o pomoc pro pár vyvolených. Státní podpora se šije především pro obří pilu Labe Wood, kterou Rakušané plánují postavit ve Štětí.

Vrchovina zůstává po devíti kolech poslední

Vysočina – Týmům z Vysočiny se v osmém kole fotbalové divize D nedařilo. Polná aspoň v duelu s Rosicemi získala bod, remízou skončil i zápas mezi Velkou Bíteší a Starou Říší.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies