Vzpomenete si vůbec, kdy jste si naposledy oblékl žďárský dres?
To si nevzpomínám, to už bych nedopátral. Naposledy snad s Bojdou Prachařem, to ještě byly vzadu sítě, teď už je tady plexi, to je nádhera. (smích)

Jak se vám po té době hrálo na „domácím“ zimním stadionu? Těšil jste se na očekávaný comeback?
Domů jsem se těšil, protože domov to pořád je. Slíbil jsem Miloši Šimonovi a Martinu Sobotkovi, že přijedu na přátelák. Nicméně trénuji v Rosicích teprve měsíc, hrát za Žďár mě láká, ale sedmnáct měsíců jsem nehrál zápas. Teď si teprve musíme sednout a pobavit se o tom, jestli vůbec budu pro mančaft přínosem. Hokej mě pořád baví, ale roky samozřejmě běží, rozhodně nechci mladším klukům brát místo.

V kabině jste se okamžitě stal nejstarším hráčem. Musel jste někomu ze spoluhráčů odpovídat na pozdrav dobrý den?
Ne, to ne. (smích) V tomhle se na to nehraje. Pokud hráč přijde do kabiny, tak je to automatické. Kdyby mě tak někdo z mladých pozdravil, okamžitě bych ho opravil. Ale nestalo se to. Hráči se trousili na stadion a já se s nimi průběžně seznamoval, podali jsme si ruku. Musím ale říct, že mě příjemně překvapila pohodová atmosféra v kabině. Měl jsem z toho trochu strach. Přece jenom přijít sem jako úplně cizí hráč, který netrénuje a jde jen na zápas… Prostě mě kabina mile překvapila.

Koho vlastně ze spoluhráčů znáte?
V podstatě nikoho. Proti Kanisovi (Kaňkovi) jsem ještě hrál. Ale z kluků? Já hrál s Markem, Šumichrástem. To už je moře let.

Žďár letos posiloval hlavně do ofenzivy. Kam to podle vás může dotáhnout.
Přiznám se, že jsem loni soutěž nesledoval, byl jsem vytížený trénováním ve Znojmě. Co se týče přípravy, tak jsem na výsledky nikdy moc velkou váhu nedával. Na klucích ale bylo vidět, že si nepřišli, jak se říká, zahrát jen za pivo. Viděl jsem, že měli chuť vyhrát. Takže dnes samé plusy.

Trenér Sobotka s vámi počítá do formace s Kaňkou a Plachým, která má dohromady 117 let. V hokeji jste toho zažil už hodně, přiznejte, hrál jste vůbec někdy v takhle zkušené lajně?
Už se mi stalo, že jsme hráli tři hodně dřív narození hráči. (smích) Pochopitelně to má plusy i minusy. Plusem je, že si vyhovíme, nevynadáme si, ale řekneme, co a jak má být. Druhá věc je, kdo se má vracet. Roky směrem dozadu jsou znát, což je ten minus. Tohle ale nechávám na trenérovi. Já jsem přišel, řekli mi, že budeme nejstarší lajna a tím to pro mě skončilo.

Je ještě brzy na nějaké hodnocení, ale máte pocit, že jste si s Kaňkou a Plachým sedli?
Jsou to výborní hráči. Dopředu úplně pecka. Je vidět, že spolu hráli, ví o sobě. Moc jsem si to užil. Byl to ale první zápas, teprve hledám, kam si najíždí, musíme si na sebe zvyknout, nejsme stroje.

Jak se udržujete v kondici? Martin Sobotka o vás mluvil jako o hráči, od kterého by se měli mladí, co se týče péče o tělo, učit.
Celou kariéru mám založenou na tréninku. Nemyslím si, že jsem byl bůhvíjaký talent. K dlouhověkosti mi pomohlo hodně tréninku, dával jsem si něco navíc, udržoval se, hodně strečoval. Cvičím doteď, bez toho se to nedá, jen tak přijít a z fleku nastoupit. Někdo to tak má dané, já musím hodně pracovat.