VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Klíma: Vracím se rád, vždyť jsem pořád Čech

Pelhřimov -Člen slavného jihlavského útoku z poloviny 80. let se objevil v Pelhřimově v roli trenéra, na pětidenní kemp přivezl i své čtrnáctileté syny.

15.7.2011
SDÍLEJ:

Bývalý hokejový útočník Petr Klíma, který má mezi svými úspěchy dva tituly mistra republiky i zisk Stanley Cupu, se v uplynulých dnech objevil na zimním stadionu v Pelhřimově. Na povel měl dvacítku talentovaných hokejistů z Česka i zámoří.Foto: DENÍK/ Libor Plíhal

Od jeho emigrace uplynulo už šestadvacet let, bývalý hokejista Petr Klíma však nikdy nezapomněl, kde vyrostl. Přestože trvale žije v Detroitu, do své vlasti se rád vrací. A snaží se také pomáhat. Například před loňskou olympiádou ve Vancouveru byl konzultantem reprezentačního kouče Vladimíra Růžičky.

„I když jsem dlouho pryč, jsem pořád Čech a na českém hokeji mi hodně záleží. Vždyť kamkoliv vejdu, všichni mě berou jako Čecha. Když naši někde prohrají, hned to mám na talíři,“ říká šestačtyřicetiletý litvínovský odchovanec brilantní češtinou bez sebemenšího náznaku cizího přízvuku.

Teď jste se na několik dní objevili v Pelhřimově. Co vás sem přivedlo?

Přijeli jsme na krátké soustředění ročníků 1994 až 1998, kam jsem přivezl i pár klukůz Ameriky. A proč zrovna Pelhřimov? Hledali jsme místo, kde by byl led, zázemí se vším všudy i pěkná příroda.

A tady je to ideální, celý sportovní areál je super. Proto si myslím, že to tady není naše poslední setkání.

Vysočina vám ostatně není neznámá, v polovině 80. let jste dva roky oblékal jihlavský dres. Na slavný útok Rosol – Kameš – Klíma se vzpomíná dodnes…

To byla krásná doba. Měli jsme ten nejlepší tým, jedenáct našich hráčů bylo v nároďáku… Proto se do Jihlavy vždycky rád vracím. Byl jsem tady i loni v březnu, kdy Dukla zorganizovala exhibici svých někdejších hráčů proti mistrům světa z roku 1985.

Hned se vám v Jihlavě vybavily příjemné vzpomínky? Ostatně Horácký zimní stadion je víceméně stejný jako tehdy…

Úplně stejný! A snad na něj chodí i stejní lidé. (směje se) Loni jsem přiletěl jen na čtyři dny na otočku, abych zase viděl všechny kluky. A nelitoval jsem. Byl to pro mě parádní zážitek.

Padla zmínka o světovém šampionátu v roce 1985… Ještě vás mrzí, že jste si na něm kvůli zranění nakonec nezahrál?

To je jenom o medaili, kterou jsem nemohl dostat. Jinak jsem s klukama všechno prožil, celý turnaj jsem byl s nimi. A zranění prostě k hokeji patří… Naštěstí se mi všechno maličko vykompenzovalo, když jsem o pět let později získal s Edmontonem Stanley Cup.

Není žádným tajemstvím, že jste u hokeje zůstal a v Detroitu se věnujete práci s mládeží. Našel jste svoji ideální parketu?

Myslím, že jo. Začal jsem s tím už před deseti lety, kdy jsem měl na starosti pět týmů. Jenže teď už jsou kluci, se kterými jsem začínal, ve věku, kdy jim musím věnovat víc času. Proto jsem tři týmy prakticky odboural – konkrétně nejmladší kluky, začátečníky. Teď se budu věnovat jen těm starším – mezi čtrnácti a šestnácti lety.

Člověka asi hřeje u srdce, když vidí, jak výkonnostně rostou…

Přesně. Vidíte, jak jdou nahoru. Ale na druhou stranu se stane i to, že někdo odpadne.

Český mládežnický hokej nemáv poslední době zrovna nejlepší reputaci. Jak vy tento smutný fakt vnímáte?

Všechno je o dlouhodobé práci. Hlavně musíme najít nějakou cestu, jak současný stav změnit. Já vidím zásadní problém v jedné věci. Tady se v mládežnických kategoriích hrají zápasy, které skončí 15:0, což nemá pro ty kluky žádný význam. Navíc se pořád točí čtyři pětky. Ale když je hráč mladý, tak musí hrát, být co nejvíc na ledě. My máme v Americe k dispozici patnáct, nebo dokonce jen třináct hráčů. A ti se pořád točí. To je ten rozdíl. Zároveň nesmíme zapomínat na to, že Češi nemůžou hrát hokej jako Švédové, že ho nemůžou hrát ani jako Rusové. Čech prostě vždycky musí hrát hokej jako Čech.

Můžete tohle konstatování víc rozvést?

My jsme chytří, mazaní. Máme sice i silné hráče, nebo dokonce rváče, ale pořád musíme hrát český hokej. Nemůžeme se od někoho učit něco jiného. My to přece umíme, máme plno dobrých hráčů i bývalých hokejistů, kteří trénují.

Podepsala se na pádu hokejové mládeže také doba a změna poměrů?

Určitě. Všichni víme, že za komunismu to bylo něco úplně jiného. Stát platil všechno, co se hokeje týkalo. A hráči tím pádem vyrůstali všichni stejně. To dneska přijedou rodiče hokejistů a na parkovišti máte jen samý mercedes, audi… A děti ze slabších rodin strádají. To vidím jako největší problém. Dneska nehrají všichni, ale jen ti, co na to mají. Sport je drahá věc – a hokej obzvlášť.

Pro vaši generaci tedy byly podmínky výrazně lepší…

Za komunistů jsme měli zadarmo hokejky, autobusy, cestování, hotely… Všechno zkrátka platil stát. Úroveň tím pádem byla úplně jiná. Trenéři nemuseli chodit do práce, byli placení. Dneska naopak mají tak málo, že po práci jdou ještě na brigádu. To je rozdíl mezi současnou dobou a dobou před rokem 1989. Tenkrát jsme byli na vrcholu. Reichel, Ručinský, Franta Musil, Petr Svoboda nebo já jsme vyrůstali v tom nejlepším. Prakticky z nás to, co jsme, udělal stát.

Jenže z republiky jste nakonec v roce 1985 emigroval, rozhodl jste se zkusit štěstí v zámoří…

To mělo dva důvody, které spolu souvisí. Chtěl jsem do NHL, do nejlepší soutěže na světě. A tenkrát bylo těžké odejít legálně. Vždyť nebyly otevřené hranice. Nás navíc všude sledovali. Nemohl jsem se hnout, pořád za mnou někdo chodil a ptal se, co kupuju a kde jsem na to vzal peníze.I proto jsem zůstal venku.

Přechod do úplně neznámého prostředí musel být hodně složitý…

Opravdu byl. To víte, navíc mládí nevybouřené… Ale šok to byl hlavně proto, že jsem vůbec neuměl anglicky, nikomu jsem nerozuměl. I moje výkonnost klesla, první dvě sezony v Americe jsem to nebyl já. Sebedůvěra byla pryč – a když ji hokejista nemá, nemůže hrát.

Přišly i chvíle, kdy jste emigrace litoval?

Samozřejmě. Začátky jsou vždycky těžké, všude… Jenže tenkrát už to nešlo vzít zpátky. Teď už si můžu jen říkat, že kdybych ještě čtyři roky počkal, byl bych dneska možná někde jinde. Třeba Jágr, ale i další, kteří do Ameriky přijeli s maminkou, na tom byli o hodně líp než já. Já jsem rodinu neviděl čtyři roky.

A co teď? Nepřemýšlel jste o tom, že bystě se do Česka vrátil natrvalo?

To je těžké. Tyhle věci za vás stejně většinou rozhodnou děti. Ale abych odpověděl na otázku: Zatím jsem o návratu nepřemýšlel.

Když jste zmínil děti – naučil jste je česky?

Snažili jsme se, ale jednodušší to bylo u dcery. Ta byla sama, neměla doma s kým mluvit anglicky, protože my s manželkou jsme se bavili česky. Zato kluci jsou dvojčata a komunikují spolu pořád anglicky. Až do loňského roku proto česky nemluvili, i když většině věcí rozuměli. Ale už se zlepšují.

Po hokejové stránce se vaši synové „potatili“, přivezl jste je s sebou i na pelhřimovský kemp…

Tak zatím je hokej baví, což je nejdůležitější.

Jste na ně hodně přísný? Víc než na ostatní?

Ne, žádné rozdíly nedělám. Teď jsme u nás měli i čtyři kluky z Česka, tak jsem musel na každého křičet stejně – a stejně hlasitě. (směje se)

Když se ohlédnete za dobou, co jste pryč z vlasti, jaký je to pocit? Přece jen už uplynulo čtvrt století…

Já se cítím pořád stejně, jen ty roky mi přibývají. (usmívá se) Ale komu ne… Hlavní je jedno: Když se podíváte za sebe, musíte vidět, že jste něco dokázal. A největším smyslem života jsou právě děti. Ony mě každé ráno zvedají z postele a nutí jít dál.

MICHAL REMEŠ

Autor: Redakce

15.7.2011 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto
AKTUALIZOVÁNO

Na dálnici D1 zemřel po nehodě další řidič

Ilustrační foto

Muž v opilosti slovně napadal svoji známou

Majitel hledal Kukiho u Vyskytné. Zatím ho nenašel

Vysočina – Klokan Kuki, který už možná několik týdnů běhá po lesích Jihlavska, byl naposledy spatřen v zatáčkách mezi Vyskytnou nad Jihlavou a místní částí Jiřín. V noci z úterý na středy ho tam byl dokonce hledat i majitel Radek Helekal. Bohužel bez úspěchu.

Kopie vázy zdobí průčelí Horácké galerie, originál je na nádvoří

Nové Město na Moravě – Kopie historické kamenné vázy zdobí průčelí novoměstského zámku, ve kterém sídlí krajská Horácká galerie.

Pěstujeme olivy

I u nás se dají vypěstovat olivovníky. Můžete je mít i doma, vždyť naprosto nejlepší pro naše podmínky je jejich pěstování v květináčích. A tak se jich nebojte a pojďme společně na to.

Stáří je krásné, dokáže výstava fotografií

Vysočina – Kalendář seniorů z Mitrova a snímky žďárského fotografa Milana Šustra putují na Krajský úřad Kraje Vysočina, kde budou zdobit odbor sociálních věcí. Od 30. srpna, kdy proběhne vernisáž, si tak lidé mohou zkrátit čekání na úřadě prohlídkou unikátních fotografií.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení